(To nevadí - 4.5.2012)
Salon umění – malba v DOXu
(Básnička - 17.5.2012)
Přišly básničky VII.
(Hudba - 31.7.2011)
Noční procházka s deštníkem
Poslední příspěvky
Náhodný kos
Kontakt
Odkazy
Kapela Syrový tóny
Kos v encyklopedii Wikipedia
Lukáš "neasi" Hamáček
Bára Klestilová
Nina Klestilová - NYNA
U zlatého kola
Valdemar Sokol
Zora Sládková - kreslení pravou mozkovou hemisférou
Kos v encyklopedii Wikipedia
Lukáš "neasi" Hamáček
Bára Klestilová
Nina Klestilová - NYNA
U zlatého kola
Valdemar Sokol
Zora Sládková - kreslení pravou mozkovou hemisférou
Kosí banner
Ostatní bannery
RSS
Byl jsem včera na vernisáži Salonu umění - malba v Centru současného umění DOX. Je to výsledek zajímavé akce Vystav své dílo v DOXu!. Dostal jsem pozvánku od kamarádky, která tam má vystavené dva pěkné obrazy (taky pořádá kurzy kreslení pravou mozkovou hemisférou - mrkněte na její stránky Zorart). Nicméně dostat se na vernisáž šlo i bez pozvánky, lidí tam bylo habaděj a tak jsem výstavu prošel rychleji než mám ve zvyku ... vlastně jsem ji "proběhl". Nevadí, vrátím se tam co nejdřív a zkusím si ji pořádně projít. Ovšem ani za běhu nešel přehlédnout koncept: V členitém prostoru pokrývají obrazy v návaznosti jeden na druhý celkovou plochu stěn do výšky dobrých čtyř metrů. Vedle sebe visí obrazy profesionálů i amatérů a vůbec jim to nevadí. Každý návštěvník dostal kartičku, na kterou mohl napsat číslo obrazu který ho zaujal nejvíce a vhodit ji do plexisklové krabice. Hned jak jsem vstoupil do prostoru s obrazy, řekl jsem si, že žádný obraz vybírat nebudu, ale nakonec mě uchvátil Dlóóóuhosrstý jezevčík Martina Velíška ... číslo obrazu 830. Výstava potrvá jen do 25. května, tak ji nepropásněte, ale nechoďte tam v sobotu 5.5. dopoledne, to tam jdu já.
Na závěr nemohu nezmíniti, že jsem lehce předělal kosí galerku ... u každého kosa v náhledu je nově název a krátký popis.
Na závěr nemohu nezmíniti, že jsem lehce předělal kosí galerku ... u každého kosa v náhledu je nově název a krátký popis.
Dobrých zpráv není nikdy dost. Mám jich několik a nenechám si je jen pro sebe.
1) Vyhrál jsem kupon v hodnotě 5000 Kč na nákup audio techniky u firmy DISK Multimedia. Z DISKu mě požádali, zda-li bych jim poslat nějakou svou fotografii, na které se raduji z kuponu a taky krátký text, ve kterém dám taktéž najevo své nadšení. Souhlasil jsem a fotku s textem jsem do DISKu poslal. Nevěřil jsem příliš, že to zveřejní, ale zveřejnili. Kdyby to někoho zajímalo, tak tady jsou ty skvosty.
Není to dobrá zpráva jen pro mě, jak by se mohlo na první pohled jevit, je to dobrá zpráva pro všechny, kteří čekají na kosí CD, páč jsem si konečně dokoupil potřebné hudební programy ... například Upgrade na Cubase Artist 6, takže už nemusím zdlouhavě převádět projekty z notačního programu Notion 3 do Cubase a to je, no řekněte, skvělé. A také mě to inspirovalo k zakoupení profesionálního studiového předzesilovače Focusrite ISA One (Digital), což je další dobrá, vlastně skvělá, zpráva.
2) Podařilo se mi prodat zvukovou kartu MOTU 8pre, která se mi válela skoro dva roky na skříni. Na inzerát se ozval pan Marco Vlasák ze Slovenska. Kartu jsem zabalil a na Slovensko odeslal na dobírku. Tam někdo z pošty zásilku předal, ale nevyinkasoval peníze (šlo o čásku nemalou). Pan Vlasák mě o tom informoval a šel dobírku na poštu zaplatit osobně. A ta dobrá zpráva je, že jsou na světě slušní lidé. Díky!
3) Na Žižkově, v Husitské ulici č. 48 (hnedle vedle Vystřeleného oka), otevřely kamarádky podnik Blaze (asi bych měl napsat staronový podnik, před tím ho měly v Bořivojově ulici), kde točí pivo Opat (11°, 12° a nějaký speciál - posledně byl pepřový ... mňam), dobré víno, dělají se tam vernisáže a koncerty a je to tam vůbec moc pěkné. Taky je tam moc hezký výhled od baru ven přes ulici na knihovnu - posuďte sami (obrázek vlevo). No a dobrá zpráva je, že na Žižkově vznikl další pěkný podnik, páč heren a zaplivanejch čtyřek (tím myslím hospody) je tam nějak podezřele moc.
A už toho raději nechám, abyste se z těch dobrejch zpráv nepotento ... jako já.
1) Vyhrál jsem kupon v hodnotě 5000 Kč na nákup audio techniky u firmy DISK Multimedia. Z DISKu mě požádali, zda-li bych jim poslat nějakou svou fotografii, na které se raduji z kuponu a taky krátký text, ve kterém dám taktéž najevo své nadšení. Souhlasil jsem a fotku s textem jsem do DISKu poslal. Nevěřil jsem příliš, že to zveřejní, ale zveřejnili. Kdyby to někoho zajímalo, tak tady jsou ty skvosty.
Není to dobrá zpráva jen pro mě, jak by se mohlo na první pohled jevit, je to dobrá zpráva pro všechny, kteří čekají na kosí CD, páč jsem si konečně dokoupil potřebné hudební programy ... například Upgrade na Cubase Artist 6, takže už nemusím zdlouhavě převádět projekty z notačního programu Notion 3 do Cubase a to je, no řekněte, skvělé. A také mě to inspirovalo k zakoupení profesionálního studiového předzesilovače Focusrite ISA One (Digital), což je další dobrá, vlastně skvělá, zpráva.
2) Podařilo se mi prodat zvukovou kartu MOTU 8pre, která se mi válela skoro dva roky na skříni. Na inzerát se ozval pan Marco Vlasák ze Slovenska. Kartu jsem zabalil a na Slovensko odeslal na dobírku. Tam někdo z pošty zásilku předal, ale nevyinkasoval peníze (šlo o čásku nemalou). Pan Vlasák mě o tom informoval a šel dobírku na poštu zaplatit osobně. A ta dobrá zpráva je, že jsou na světě slušní lidé. Díky!
3) Na Žižkově, v Husitské ulici č. 48 (hnedle vedle Vystřeleného oka), otevřely kamarádky podnik Blaze (asi bych měl napsat staronový podnik, před tím ho měly v Bořivojově ulici), kde točí pivo Opat (11°, 12° a nějaký speciál - posledně byl pepřový ... mňam), dobré víno, dělají se tam vernisáže a koncerty a je to tam vůbec moc pěkné. Taky je tam moc hezký výhled od baru ven přes ulici na knihovnu - posuďte sami (obrázek vlevo). No a dobrá zpráva je, že na Žižkově vznikl další pěkný podnik, páč heren a zaplivanejch čtyřek (tím myslím hospody) je tam nějak podezřele moc.
A už toho raději nechám, abyste se z těch dobrejch zpráv nepotento ... jako já.
Adolf Wölfli - stvořitel universa = monografická výstava sv. Adolfa, jak si sám přezdíval = výstava Švýcarského umělce, který začal malovat a psát až v ústavu pro duševně choré, kde strávil celý svůj dospělý život = úžasný výlet do hlavy a duše neobyčejné osobnosti.
Jak nadpis napovídá, výstava se koná v Domě U Kamenného zvonu a radím Vám dobře, zajděte si na ni. Čas máte jen do 27.5.2012. Nebo alespoň mrkněte na skvostně vytvořené stránky výstavy, ale v galerii je to mnohem působivější.
Jestli si myslíte, že máte bohatou duši, tak možná zjistíte, že nemáte - a jestli si myslíte, že duši vůbec nemáte, tak možná zjistíte, že se mýlíte.
Cestou z výstavy mě přepadly verše:
Sv. Adolf uhání
Se spřežením vlků
Pastelky měl k snídani
Velí vlkům vrkú
Jak nadpis napovídá, výstava se koná v Domě U Kamenného zvonu a radím Vám dobře, zajděte si na ni. Čas máte jen do 27.5.2012. Nebo alespoň mrkněte na skvostně vytvořené stránky výstavy, ale v galerii je to mnohem působivější.
Jestli si myslíte, že máte bohatou duši, tak možná zjistíte, že nemáte - a jestli si myslíte, že duši vůbec nemáte, tak možná zjistíte, že se mýlíte.
Cestou z výstavy mě přepadly verše:
Sv. Adolf uhání
Se spřežením vlků
Pastelky měl k snídani
Velí vlkům vrkú
Prvního února jsem psal o CD Jessie a Morgiana skladatelky Gabriely Vermelho. Už ho mám nějaký ten pátek doma a světe div se, třikrát jsem ho poslouchal. Nedělám si legraci, v mém případě je to opravdu skvělé skóre, dokážu si doma nepustit hudbu i týden, protože pouštět si muziku jen tak, aby prostě něco hrálo, mě nebaví (někdo říká "nemám čas", páč to zní děsně zaneprázdněně), baví mě hudbu poslouchat a na to potřebuji klid: Naliji si víno, lehnu si na zem, nasadím sluchátka, pustím CD a ... usnu. Neusnu vždycky, ale čas od času jo. Nicméně u téhle muziky jsem neusnul a i kdyby, jistě by se mi zdálo něco zajímavého. Ke slyšení je opravdu všelicos, např. (to jsem se dočetl na obalu) právě Gabriela Vermelho hraje na: housle, kviton, akordeon, preparovaný klavír, djembe, chimes, skleničky, vařečky, struhadlo na brambory, čajovou konvici, škrabku, příbory, trychtýř, igelitový sáček, lustr ... U toho se prostě nedá spát.
CD můžete sehnat třeba u Indies: Gabriela Vermelho - Jessie a Morgiana
Kdyby někoho zajímalo, co dělal čtyřicet let Gerald Bostock (to je ten brýlatý chlapec na obrázku), má jedinečnou příležitost dozvědět se to na zatím posledním počinu Iana Andersona Thick as a Brick 2. CD/DVD vyšlo 2. dubna a je, no tomu neuvěříte, skvělé. Tedy skvělé mi přijde dnes, po několikátém poslechu, napoprvé jsem spoustu hudebních nápadů nezachytil. Ale to se mi právě na hudbě Iana Andersona líbí, pokaždé zní trochu jinak, vždycky mě něčím překvapí ... možná to bude pamětí. Původní Thick as a Brick (1972) je zhruba čtyřicetiminutová skladba, rozdělená pauzou na otočení desky (vyšla na vinylu), zatímco pokračování po 40ti letech je rozděleno do 17ti skladbiček. To nevadí.
A kdo že to ten Gerald Bostock vlastně je? Wikipedie napoví: Thick as a Brick / Gerald Bostock.
Gerald má dokonce i svůj facebookový profil.
Ian Anderson's "Thick As A Brick" Special Tour 2012:
Věřte že 4.7. zazní v Přírodním amfiteátru Loket původní Thick as a Brick (1972) i novinka Thick as a Brick 2. Rozhodně jedu nastražit ucho, mám lístek a nebojím se ho použít.
Tisková zpráv ke koncertu s textem samotného Iana Andersona (co se vlastně přihodilo Geraldu Bostockovi?) (DOC, 324 kB)
Oficiální trailer k Thick as a Brick 2
Jethro Tull - Thick as a Brick - Madison Square Garden 1978
CD můžete sehnat třeba u Indies: Gabriela Vermelho - Jessie a Morgiana
Kdyby někoho zajímalo, co dělal čtyřicet let Gerald Bostock (to je ten brýlatý chlapec na obrázku), má jedinečnou příležitost dozvědět se to na zatím posledním počinu Iana Andersona Thick as a Brick 2. CD/DVD vyšlo 2. dubna a je, no tomu neuvěříte, skvělé. Tedy skvělé mi přijde dnes, po několikátém poslechu, napoprvé jsem spoustu hudebních nápadů nezachytil. Ale to se mi právě na hudbě Iana Andersona líbí, pokaždé zní trochu jinak, vždycky mě něčím překvapí ... možná to bude pamětí. Původní Thick as a Brick (1972) je zhruba čtyřicetiminutová skladba, rozdělená pauzou na otočení desky (vyšla na vinylu), zatímco pokračování po 40ti letech je rozděleno do 17ti skladbiček. To nevadí.
A kdo že to ten Gerald Bostock vlastně je? Wikipedie napoví: Thick as a Brick / Gerald Bostock.
Gerald má dokonce i svůj facebookový profil.
Ian Anderson's "Thick As A Brick" Special Tour 2012:
Věřte že 4.7. zazní v Přírodním amfiteátru Loket původní Thick as a Brick (1972) i novinka Thick as a Brick 2. Rozhodně jedu nastražit ucho, mám lístek a nebojím se ho použít.
Tisková zpráv ke koncertu s textem samotného Iana Andersona (co se vlastně přihodilo Geraldu Bostockovi?) (DOC, 324 kB)
Oficiální trailer k Thick as a Brick 2
Jethro Tull - Thick as a Brick - Madison Square Garden 1978
21.2.2012 v 9:58 se narodila sestře Báře a Tomášovi holčička Florentina ... a svět je zase o něco krásnější. Jen připomínám, že 2.6.2009 se jim narodil chlapeček Vincent.
Sudičky ti jistě předpověděly samé smělé sudby (v patnácti se píchneš do prstu ...; budeš mít zdravé zuby - tedy až na čtyřku, pětku, šestku a sedmičku vpravo dole a na čtyřku, pětku a šestku vlevo nahoře; všichni tě budou mít rádi, hlavně zubaři ... atd.). A já ti přeji, člověče, z celého srdce, aby tě nikdo moc nesral ... zubaři obzvlášť.
James Krüss napsal v roce 1961 knížku Florentina (u nás vyšla v roce 1967). Florentině je jedenáct let a ... (cituji z knížky) "je nejhubenější a nejmrštnější děvčátko, jaké v našem velkoměstě běhá. A v takovém městě s miliónem lidí to už něco znamená. I ten nejhladovější lidožrout by při pohledu na Florentinu pravděpodobně ztratil chuť, jak je hubená. Nemyslete si však, prosím, že Florentina má krkavčí rodiče a že nedostává nic jíst. O tom nemůže být ani řeč. Florentina docela snadno může spořádat sedm chlebíčků se šunkou, jablko, dva banány a kus mandlového dortu. A nejenže to může, ona to také dělá." A dále se taky dočteme: "Florentina často píše básně. Její sebrané spisy jsou naškrábány křížem krážem na velikém archu balicího papíru, který, mnohokrát přeložený, schovává pod starou matrací na půdě."
V Písničce tázací se ptá:
"Pročpak nemám nikdy klid,
nikdy klid?
Pročpak nejsem jiná?
Cožpak mohu jiná být,
jiná být,
když jsem Florentina?"
A v Písni o Florentině a konci světa píše:
"Florentina, ta snad přímo nosem cítí,
kde se katastrofa sejde s nehodou.
Když vodovod praskne, šikmá věž se zřítí,
bouchne prachárna, či začne krupobití,
Florentina jde vždy kolem náhodou.
...
Kdyby celý svět nám hrál co nejsmutněji,
má i Florentina takhle smutně hrát,
když se její pusa, tváře, oči smějí,
nohy ani chvíli postát neumějí,
když se jí chce stále světem tancovat?"
Sudičky ti jistě předpověděly samé smělé sudby (v patnácti se píchneš do prstu ...; budeš mít zdravé zuby - tedy až na čtyřku, pětku, šestku a sedmičku vpravo dole a na čtyřku, pětku a šestku vlevo nahoře; všichni tě budou mít rádi, hlavně zubaři ... atd.). A já ti přeji, člověče, z celého srdce, aby tě nikdo moc nesral ... zubaři obzvlášť.
James Krüss napsal v roce 1961 knížku Florentina (u nás vyšla v roce 1967). Florentině je jedenáct let a ... (cituji z knížky) "je nejhubenější a nejmrštnější děvčátko, jaké v našem velkoměstě běhá. A v takovém městě s miliónem lidí to už něco znamená. I ten nejhladovější lidožrout by při pohledu na Florentinu pravděpodobně ztratil chuť, jak je hubená. Nemyslete si však, prosím, že Florentina má krkavčí rodiče a že nedostává nic jíst. O tom nemůže být ani řeč. Florentina docela snadno může spořádat sedm chlebíčků se šunkou, jablko, dva banány a kus mandlového dortu. A nejenže to může, ona to také dělá." A dále se taky dočteme: "Florentina často píše básně. Její sebrané spisy jsou naškrábány křížem krážem na velikém archu balicího papíru, který, mnohokrát přeložený, schovává pod starou matrací na půdě."
V Písničce tázací se ptá:
"Pročpak nemám nikdy klid,
nikdy klid?
Pročpak nejsem jiná?
Cožpak mohu jiná být,
jiná být,
když jsem Florentina?"
A v Písni o Florentině a konci světa píše:
"Florentina, ta snad přímo nosem cítí,
kde se katastrofa sejde s nehodou.
Když vodovod praskne, šikmá věž se zřítí,
bouchne prachárna, či začne krupobití,
Florentina jde vždy kolem náhodou.
...
Kdyby celý svět nám hrál co nejsmutněji,
má i Florentina takhle smutně hrát,
když se její pusa, tváře, oči smějí,
nohy ani chvíli postát neumějí,
když se jí chce stále světem tancovat?"
Dočetl jsem nedávno (nevím už ani kolikátou) knížku od Terryho Pratchetta Nevídaní Akademikové (ve skvělém překladu Jana Kantůrka), která na mě pokukovala rok a nějaký ten pátek z knihovny. Taky jsem na ni občas mrknul, tedy jsme na sebe navzájem mrkali, ale nic víc. Nedávno, jestli je nedávno i před dvěma týdny, jsem se osmělil a ten fantastický příběh ze světa Zeměplochy začal číst. Příběh je o tom, že (cituji z anotace): "Do prastarého města Ankh-Morporku dorazil fotbal! Ne ten starodávný, plný hrubého okopávání a odstrkování, ale ten nový, rychlý ... s míčem, který dělá bummpin! a vyskočí, když s ním udeříte o zem. Teď musí mágové Neviditelné univerzity zvítězit ve fotbalovém utkání bez použití magie ..." Ale hlavně je to příběh o tom, že něco umět, dělá z člověka hodnotnou bytost ... a vůbec nejde o umění fotbalové. Musím podotknouti, že jsem četl jednu z nejlepších knížek. Čím víc jsem se blížil ke konci, tím víc jsem si přál, aby to neskončilo ... jak naivní.
Terry Pratechett baví svými příběhy lidi po celém světě. Jeho příběhy se dostaly z knížek do počítačových her, do divadelních her (např. Soudné sestry a Maškaráda v Divadle v Dlouhé) a samozřejmě do filmů (např. Otec prasátek, Zaslaná pošta). Vytvořil fantastický svět, který se tomu našemu v lecčem podobá. U příběhů ze světa Terryho Pratchetta se zasmějete, zamyslíte, omylem přejedete pár stanic v MHD (a je vám to jedno, protože máte další čas na čtení cestou zpátky), na záchodě sedíte déle než je obvyklé, vezmete si v práci den volna a čtete a čtete a čtete a ... tedy já to tak mám.
Teď trochu odbočím: Dost pochybuji, že Terry Pratchett napsal přes šedesát knížek jen tak pro zábavu po večerech, když se vrátil z nějaké "normální" práce. A podle některých chytráků by je snad měl dát ještě zadarmo ke stažení na internet, protože je to přece umělec ... a umělec má bavit lidi ZADARMO, že jo! Když čtu takové úvahy a diskuse, vážně uvažuji o tom, jestli mají chovanci psychiatrické léčebny přístup k internetu. Obávám se ale, že to bude mnohem horší, nositelé těchto honosných myšlenek totiž v ústavu pro choromyslné nejsou.
Když Terrymu Pratchettovi v roce 2007 diagnostikovali Alzheimerovu chorobu, poslal na její výzkum 1.000.000$ a v roce 2009 oznámil, že než se nemoc dostane do kritického stádia, hodlá podstoupit eutanázii.
Včera jsem si koupil další knížku s příběhem ze Zeměplochy Buch!. Četl jsem dlouho přes půlnoc a ráno jsem zaspal, pak jsem seděl na záchodě déle než je obvyklé a cestou do práce jsem málem zapomněl vystoupit z metra. Není mi pomoci, Terry Pratchett mě baví.
Osobní stránky Terryho Pratchetta
Stránky o Terry Pratchettovi v češtině
30.9.2010 jsem psal o tanečním hororu Jessie a Morgiana a 12.10.2010 (Představte si) o existenci CD s hudbou k tomuto baletu skladatelky Gabriely Vermelho. Trochu jsem se proběhnul v čase ... dopředu. Nicméně CD je už na světě a pokřtěno bylo 5.1.2012 v Severočeském divadle opery a baletu v Ústí nad Labem. Už se na něj těším, mám pro něj udělané místo hned vedle skvělé hudby k baletu od Johna Calea Dance music. Určitě si spolu budou rozumět.
Terry Pratechett baví svými příběhy lidi po celém světě. Jeho příběhy se dostaly z knížek do počítačových her, do divadelních her (např. Soudné sestry a Maškaráda v Divadle v Dlouhé) a samozřejmě do filmů (např. Otec prasátek, Zaslaná pošta). Vytvořil fantastický svět, který se tomu našemu v lecčem podobá. U příběhů ze světa Terryho Pratchetta se zasmějete, zamyslíte, omylem přejedete pár stanic v MHD (a je vám to jedno, protože máte další čas na čtení cestou zpátky), na záchodě sedíte déle než je obvyklé, vezmete si v práci den volna a čtete a čtete a čtete a ... tedy já to tak mám.
Teď trochu odbočím: Dost pochybuji, že Terry Pratchett napsal přes šedesát knížek jen tak pro zábavu po večerech, když se vrátil z nějaké "normální" práce. A podle některých chytráků by je snad měl dát ještě zadarmo ke stažení na internet, protože je to přece umělec ... a umělec má bavit lidi ZADARMO, že jo! Když čtu takové úvahy a diskuse, vážně uvažuji o tom, jestli mají chovanci psychiatrické léčebny přístup k internetu. Obávám se ale, že to bude mnohem horší, nositelé těchto honosných myšlenek totiž v ústavu pro choromyslné nejsou.
Když Terrymu Pratchettovi v roce 2007 diagnostikovali Alzheimerovu chorobu, poslal na její výzkum 1.000.000$ a v roce 2009 oznámil, že než se nemoc dostane do kritického stádia, hodlá podstoupit eutanázii.
Včera jsem si koupil další knížku s příběhem ze Zeměplochy Buch!. Četl jsem dlouho přes půlnoc a ráno jsem zaspal, pak jsem seděl na záchodě déle než je obvyklé a cestou do práce jsem málem zapomněl vystoupit z metra. Není mi pomoci, Terry Pratchett mě baví.
Osobní stránky Terryho Pratchetta
Stránky o Terry Pratchettovi v češtině
30.9.2010 jsem psal o tanečním hororu Jessie a Morgiana a 12.10.2010 (Představte si) o existenci CD s hudbou k tomuto baletu skladatelky Gabriely Vermelho. Trochu jsem se proběhnul v čase ... dopředu. Nicméně CD je už na světě a pokřtěno bylo 5.1.2012 v Severočeském divadle opery a baletu v Ústí nad Labem. Už se na něj těším, mám pro něj udělané místo hned vedle skvělé hudby k baletu od Johna Calea Dance music. Určitě si spolu budou rozumět.
Rok 2012 bude jistě skvělý ... no možná přijde finanční krize, ale tak budeme méně žrát, chlastat, utrácet za kraviny a třeba budeme dělat něco užitečného ... to bude nádhera, co říkáte?
Koukal jsem, co jsem psal minulý rok (PF2011) a musím se přiznat, že letos to bylo s básničkama a skladbičkama ještě horší ... no teď už to napravit nestihnu. Převelice děkuji všem přispěvatelům.
31.5. mi přišel moc milý email od pana Ivana Lva a od té doby se těším na tuhle chvíli, protože jsem se už na konci května rozhodl, že ho vložím do novoročního příspěvku:
"Moc se mi to líbí, hlavně skladbičky. Moje vnučka (4 roky) díky Vám když vidí kosa ví, že se též jmenuje turdus merula. Což já jsem dříve nevěděl. Dík."
Měl bych se taky zmínit o chystaném kosím CéDéčku (jo, přesně o tom, o kterém jsem psal už před rokem a něco). Už mám obal, název (nebude se jmenovat Na minutku ... nebo na dvě) a dokonce i připravený koncept: budou to nově nahrané již publikované skladbičky a básničky, které nebudu recitovat já, ale ... a to je překvapení. Bude to překvapení i pro mě a už se na to moc těším. Termín "vydání" pro jistotu nezveřejním.
A na závěr opět výběr hesel z vyhledávačů, přes které se internetoví brouzdalové dostali chtě/nechtě na kosí stránky (texty jsem ponechal v původní podobě):
Seznam: text svatebního přípitku
Google: prodám nahranou vábničku na straku
Seznam: basnicky na tema matej
Google: walt whitman stébla trávy antikvariáty
Google: agatha christie Dvacet čtyři černých kosů
Google: jak zatančit piruetu
Google: říkanka kos
Seznam: basnicka je dobre najit někoho,kdo nezná slovo jindy
Seznam: gratulace novomanželům na desce
Seznam: fantomas basnicky
Seznam: Kosí serenáda písnička
Google: volízanej
Seznam: sběratelé plomby
Google: lukaš z karlína u vystřelenýho oka kapela
Seznam: zarážka vagon prodej
Google Obrázky: dětský kytarový pokoj
Google: prani k prvnimu vyroci seznameni
Google: maskarní hlemyzd
Google: zloděj se představuje jako ladič pián
Centrum: hudební smog
Google: kachna s nohou na gramofonu
Seznam: pohádka o zobcové flétně
Google: jethro tull klip s hruškou
Seznam: elektricka vabnička na sumce
Seznam: jak použít vábničku na sumce
Google: kostým alá páni kluci
Google: kdo to byl Jethro
Seznam: vlčí zrno léčba konopím
Google: halabala kreslo parada
Google: gorilí básničky
Google: nuzota z lidí lotry činí
Google: říkanka na nočník básnička
Google: Rýmovačky na prodej kapra
Google: kolik mužu vypálit slivovice na osobu
Google: verše do tanečních
Google: naučná stezka kosí potok dvd publikace
Seznam: udelam to rukou
Seznam: písničky medvědi na poslouchání přes internet
Seznam: ranní pozdrav básnička říkanka písnička
Seznam: báseň o Markétě
Seznam: báseň o berlích vtipná
Google: pes sežral špendlík
Google: koš na deštníky
Seznam: jak se řekne v hudbě dost
Google: lechtali ho o prestavce
Seznam: človečí ryba
Seznam: latinsky pica pica
Google: básnička o preclíku
Seznam: rýmovačky na slivovici
Koukal jsem, co jsem psal minulý rok (PF2011) a musím se přiznat, že letos to bylo s básničkama a skladbičkama ještě horší ... no teď už to napravit nestihnu. Převelice děkuji všem přispěvatelům.
31.5. mi přišel moc milý email od pana Ivana Lva a od té doby se těším na tuhle chvíli, protože jsem se už na konci května rozhodl, že ho vložím do novoročního příspěvku:
"Moc se mi to líbí, hlavně skladbičky. Moje vnučka (4 roky) díky Vám když vidí kosa ví, že se též jmenuje turdus merula. Což já jsem dříve nevěděl. Dík."
Měl bych se taky zmínit o chystaném kosím CéDéčku (jo, přesně o tom, o kterém jsem psal už před rokem a něco). Už mám obal, název (nebude se jmenovat Na minutku ... nebo na dvě) a dokonce i připravený koncept: budou to nově nahrané již publikované skladbičky a básničky, které nebudu recitovat já, ale ... a to je překvapení. Bude to překvapení i pro mě a už se na to moc těším. Termín "vydání" pro jistotu nezveřejním.
A na závěr opět výběr hesel z vyhledávačů, přes které se internetoví brouzdalové dostali chtě/nechtě na kosí stránky (texty jsem ponechal v původní podobě):
Seznam: text svatebního přípitku
Google: prodám nahranou vábničku na straku
Seznam: basnicky na tema matej
Google: walt whitman stébla trávy antikvariáty
Google: agatha christie Dvacet čtyři černých kosů
Google: jak zatančit piruetu
Google: říkanka kos
Seznam: basnicka je dobre najit někoho,kdo nezná slovo jindy
Seznam: gratulace novomanželům na desce
Seznam: fantomas basnicky
Seznam: Kosí serenáda písnička
Google: volízanej
Seznam: sběratelé plomby
Google: lukaš z karlína u vystřelenýho oka kapela
Seznam: zarážka vagon prodej
Google Obrázky: dětský kytarový pokoj
Google: prani k prvnimu vyroci seznameni
Google: maskarní hlemyzd
Google: zloděj se představuje jako ladič pián
Centrum: hudební smog
Google: kachna s nohou na gramofonu
Seznam: pohádka o zobcové flétně
Google: jethro tull klip s hruškou
Seznam: elektricka vabnička na sumce
Seznam: jak použít vábničku na sumce
Google: kostým alá páni kluci
Google: kdo to byl Jethro
Seznam: vlčí zrno léčba konopím
Google: halabala kreslo parada
Google: gorilí básničky
Google: nuzota z lidí lotry činí
Google: říkanka na nočník básnička
Google: Rýmovačky na prodej kapra
Google: kolik mužu vypálit slivovice na osobu
Google: verše do tanečních
Google: naučná stezka kosí potok dvd publikace
Seznam: udelam to rukou
Seznam: písničky medvědi na poslouchání přes internet
Seznam: ranní pozdrav básnička říkanka písnička
Seznam: báseň o Markétě
Seznam: báseň o berlích vtipná
Google: pes sežral špendlík
Google: koš na deštníky
Seznam: jak se řekne v hudbě dost
Google: lechtali ho o prestavce
Seznam: človečí ryba
Seznam: latinsky pica pica
Google: básnička o preclíku
Seznam: rýmovačky na slivovici
Vím, že to není IN, ale mám rád Vánoce. Vůbec mi nevadí, že lidi někam spěchají - asi k tomu mají nějaký důvod - rád jim uhnu. A taky mi nevadí, že je lidí všude plno - je to tak každý rok, tak co. A jestli ten předvánoční shon někoho irituje, tak mám pro něj smělý nápad:
Zůstaňte doma, uděláte tím radost spoustě lidem (možná ani nevíte jakou) ... a od toho přece Vánoce jsou.
Zůstaňte doma, uděláte tím radost spoustě lidem (možná ani nevíte jakou) ... a od toho přece Vánoce jsou.
Zdalipak víte, jak se řekne kos Švédsky? Nevíte! Tak ode dneška už to vědět budete - když si to zapamatujete. Vybral jsem jen překlady psané latinkou. Kdybyste potřebovali vědět, jak se řekne kos např. gudžarátsky, tak se zeptejte Google překladače a hned vám to bude jasný.
Anglicky: blackbird
Azerbájdžánsky: karatavuk
Baskicky: zozo
Dánsky: solsort
Estonsky: musträstas
Filipínsky: blackbird
Finsky: mustarastas
Francouzsky: merle
Galicijsky: melro
Haitská kreolština: caroig
Holandsky: merel
Chorvatsky: crni kos
Indonésky: burung hitam
Irsky: lon dubh
Islandsky: blackbird
Italsky: merlo
Katalánsky: merla
Litevsky: juodasis strazdas
Lotyšsky: melnais strazds
Maďarsky: feketerigó
Makedonsky: blackbird
Malajsky: burung hitam
Maltsky: blackbird
Německy: amsel
Norsky: blackbird
Polsky: kos
Portugalsky: melro
Rumunsky: mierlă
Slovenksy: kos
Slovinsky: blackbird
Svahilsky: blackbird
Španělsky: mirlo
Švédsky: koltrast
Turecky: karatavuk
Velšsky: mwyalchen
Anglicky: blackbird
Azerbájdžánsky: karatavuk
Baskicky: zozo
Dánsky: solsort
Estonsky: musträstas
Filipínsky: blackbird
Finsky: mustarastas
Francouzsky: merle
Galicijsky: melro
Haitská kreolština: caroig
Holandsky: merel
Chorvatsky: crni kos
Indonésky: burung hitam
Irsky: lon dubh
Islandsky: blackbird
Italsky: merlo
Katalánsky: merla
Litevsky: juodasis strazdas
Lotyšsky: melnais strazds
Maďarsky: feketerigó
Makedonsky: blackbird
Malajsky: burung hitam
Maltsky: blackbird
Německy: amsel
Norsky: blackbird
Polsky: kos
Portugalsky: melro
Rumunsky: mierlă
Slovenksy: kos
Slovinsky: blackbird
Svahilsky: blackbird
Španělsky: mirlo
Švédsky: koltrast
Turecky: karatavuk
Velšsky: mwyalchen
Chodíval jsem si často kupovat laskominy do jedněch lahůdek s cukrárnou na jednom libeňském rohu. Jak už to tak bývá, po nějaké době jsem znal celou lahůdkosádku (něco jako posádka na lodi). Nic zvláštního, jen jedna paní mi dávala signál, když jsem si chtěl koupit nějaký nedobrý salát. Buď zavrtěla hlavou a s úsměvem řekla "kdepak", nebo, bylo-li v lahůdkách více lidí, jen spiklenecky mrkla. Myslím, že mi zachránila život. A pak tam byla ještě jedna paní, na kterou jen tak nezapomenu. Ta na mě křičela "COŽE?","SEBOU?" a "VÁS BYCH TEDA CHTĚLA MÍT DOMA!" (jako že by mě doma mít fakt nechtěla). Vypadalo to nějak takhle:
- "Dobrý den, jeden bramborák." (jednu smaženku, dva chlebíčky ...)
- "COŽE?"
- "Jeden bramborák!"
- "SEBOU?"
- "Ano." (vždycky jsem si bral jídlo s sebou).
- "VÁM NEROZUMIM ... NO VÁS BYCH CHTĚLA MÍT DOMA!"
- "Hmm!"
Jednoho dne, když měla zrovna službu, jsem si řekl, že se pokusím mluvit víc nahlas a co nejzřetelněji, jak jen dovedu.
Vešel jsem kolem dvanácté do lahůdek. Bylo tam prázdno, jen jedna babička v rohu papala dortíček (vždycky tam papala dortíček ... nepamatuji si, že by tam někdy nepapala ... asi byla součástí lahůdek). Došel jsem k pultu, a co nejsrozumitelněji jsem řekl "jeden bramborák." Ovšem v tu samou chvíli kolem lahůdek projela tramvaj a zacinkala. "COŽE?" Lehce mě to rozhodilo. Chtěl jsem ukázat prstem na bramborák, ale ukázal jsem, nepochopitelně, na tu paní za pultem a teprve potom na bramborák. "SOBOU?" ...
Cestou do práce jsem se bavil představou, jak by tu situaci mohl vidět náhodný přihlížející ... třeba ta babička z lahůdek:
Bylo léto. Bylo vedro. Bylo kolem dvanácté, když do lahůdek vešel cizinec a hned si to namířil k pultu. Chtěl si něco objednat, ale nemluvil naší řečí, když otevřel pusu, zacinkal jako tramvaj. Paní za pultem na něj zděšeně vykřikla "COŽE?", ale on na ni ukázal prsem, jako by mířil pistolí a pak udělal gesto jako: "Hele ty, podej mi támhleten bramborák." A pak odešel ... ani nevím, jestli zaplatil.
Zaplatil jsem ... a do doby, než krámek zavřeli, jsem poslouchal, jak by mě ta paní nechtěla mít doma.
Paní, která na mě v lahůdkách spiklenecky mrkala, potkávám občas v Libni. Pozdravíme se a ona se pak na mě podívá takovým divným pohledem, jako bychom měli nějaké tajemství. Tak doufám, že jsem nic neprozradil.
- "Dobrý den, jeden bramborák." (jednu smaženku, dva chlebíčky ...)
- "COŽE?"
- "Jeden bramborák!"
- "SEBOU?"
- "Ano." (vždycky jsem si bral jídlo s sebou).
- "VÁM NEROZUMIM ... NO VÁS BYCH CHTĚLA MÍT DOMA!"
- "Hmm!"
Jednoho dne, když měla zrovna službu, jsem si řekl, že se pokusím mluvit víc nahlas a co nejzřetelněji, jak jen dovedu.
Vešel jsem kolem dvanácté do lahůdek. Bylo tam prázdno, jen jedna babička v rohu papala dortíček (vždycky tam papala dortíček ... nepamatuji si, že by tam někdy nepapala ... asi byla součástí lahůdek). Došel jsem k pultu, a co nejsrozumitelněji jsem řekl "jeden bramborák." Ovšem v tu samou chvíli kolem lahůdek projela tramvaj a zacinkala. "COŽE?" Lehce mě to rozhodilo. Chtěl jsem ukázat prstem na bramborák, ale ukázal jsem, nepochopitelně, na tu paní za pultem a teprve potom na bramborák. "SOBOU?" ...
Cestou do práce jsem se bavil představou, jak by tu situaci mohl vidět náhodný přihlížející ... třeba ta babička z lahůdek:
Bylo léto. Bylo vedro. Bylo kolem dvanácté, když do lahůdek vešel cizinec a hned si to namířil k pultu. Chtěl si něco objednat, ale nemluvil naší řečí, když otevřel pusu, zacinkal jako tramvaj. Paní za pultem na něj zděšeně vykřikla "COŽE?", ale on na ni ukázal prsem, jako by mířil pistolí a pak udělal gesto jako: "Hele ty, podej mi támhleten bramborák." A pak odešel ... ani nevím, jestli zaplatil.
Zaplatil jsem ... a do doby, než krámek zavřeli, jsem poslouchal, jak by mě ta paní nechtěla mít doma.
Paní, která na mě v lahůdkách spiklenecky mrkala, potkávám občas v Libni. Pozdravíme se a ona se pak na mě podívá takovým divným pohledem, jako bychom měli nějaké tajemství. Tak doufám, že jsem nic neprozradil.
V Grabově vile v Libni proběhne od 8.10. do 27.10. osmý ročník Salonu výtvarníků. Tento ročník bude zajímavý hlavně tím, že tam budou k vidění i koláže Zdeňka Klestila. Takže je-li Vám umění milé, udělejte si výlet do Libně, páč byste takové koláže už nemuseli v životě vidět ... a to by Vás jednou mohlo mrzet!
Salon výtvarníků - VII. ročník (8.10.2011 - 27.10.2011)
Grabova vila, Na Košince 1, Praha 8 - Libeň
Otevřeno denně 10.00 - 18.00
Je libo Mapka?
Salon výtvarníků - VII. ročník (8.10.2011 - 27.10.2011)
Grabova vila, Na Košince 1, Praha 8 - Libeň
Otevřeno denně 10.00 - 18.00
Je libo Mapka?
Prohnal jsem se kolem výlohy bazaru s CéDéčkama a tak. V tom spěchu oko spatřilo a mozek vyfotografoval a uložil obrázek charismatické tváře do paměti, kde jsem si ho vyzvedl, zanalyzoval a už jeden krok za výlohou jsem zabrzdil (až jsem málem přepadl dopředu) a pomalu se vracel zpátky, abych se přesvědčil, že jsem viděl to, co si myslím, že jsem viděl ... tedy jestli mě nešálí zrak a mozek nebalamutí. Byl tam. Řekl jsem o něm pánovi v bazaru. "Právě jsem ho tam dal," říkal, když ho zase bral z výlohy. Asi tušíte, že z výlohy na mě koukal skladatel, muzikant, zpěvák a melancholik v jedné osobě Léo Ferré ... a ten nemá co čumět z nějaké výlohy, ale pěkně si lebedit v mé skromné sbírce CéDéček ... a v přehrávači, to se rozumí. Úlovek to nebyl ledasjaký, ale přímo dvoudiskový best of z let 1960 – 1974. No a co, že jo. Tento příběh píši z čiré radosti, protože Léo Ferré je k nesehnání. Jistě, dá se objednat přes internet, jako všechno, ale to není to samé, jako když jdete po ulici a zničehonic ho potkáte ... třeba ve výloze.
Jestli vám jméno Léo Ferré nic neříká, tak věřte, že některé jeho písničky nazpívala Hana Hegerová. Například slavnou písničku Avec le temps (Zloděj čas). Kromě vlastních písní zhudebnil Léo Ferré básně Villona, Baudelaira, Rimbauda, Verlaina, Apollinaira nebo Aragona.
Léo Ferré - Avec le temps (1972)
Jestli vám jméno Léo Ferré nic neříká, tak věřte, že některé jeho písničky nazpívala Hana Hegerová. Například slavnou písničku Avec le temps (Zloděj čas). Kromě vlastních písní zhudebnil Léo Ferré básně Villona, Baudelaira, Rimbauda, Verlaina, Apollinaira nebo Aragona.
Léo Ferré - Avec le temps (1972)
6.9. jsem umístil na kosí stránky příspěvek Vy neznáte Zebrala?, ve kterém na konci slibuji, že zveřejním veškeré informace o tom záhadném tvoru. Tak tedy. Hned 7.9. mi přišel první (a poslední) email Našel jsem zebrala! od Jana Chotěborského. Tady je:
A není ani bílý, ani černý ale dokonce stříbrný!
http://www.facebook.com/szebral
Dík za pěkné počtení takhle po ránu :)
Chóťa
No vida. Pravda, představoval jsem si Zebrala trochu jinak, jako nějaké zvířátko, ale to nevadí.
Bystrá Markéta Muzikantová si všimla, že pan Zebral má rád šachy. Takže to všechno do sebe pěkně zapadá.
Děkuji všem zúčastněným.
A není ani bílý, ani černý ale dokonce stříbrný!
http://www.facebook.com/szebral
Dík za pěkné počtení takhle po ránu :)
Chóťa
No vida. Pravda, představoval jsem si Zebrala trochu jinak, jako nějaké zvířátko, ale to nevadí.
Bystrá Markéta Muzikantová si všimla, že pan Zebral má rád šachy. Takže to všechno do sebe pěkně zapadá.
Děkuji všem zúčastněným.
NENASTOUPÍM! Rozhodl jsem se, když přijela nacpaná tramvaj. Přece se tam nebudu mačkat se spoluobčany, když za pár minut přijede další. A taky na tramvaj čekalo docela dost lidí, kteří se evidentně mačkat chtěli. Otevřely se dveře tramvaje a na zastávce rozpoutal malý démon peklo. "CO TO DĚLÁTE?," rozeřval se hystericky malý spratek na svoje rodiče, kteří chtěli do tramvaje nastoupit. "JÁ TOUHLE TRAMVAJÍ NEPOJEDU ... JE HNUSNÁ!" "Ale Honzíku, musíme se nějak dostat domů," konejšila spratka máma, zatímco táta se tvářil, že tam není. "TO MĚ VŮBEC NEZAJÍMÁ, JÁ TOUHLE TRAMVAJÍ PROSTĚ NE-PO-JE-DU!," hulákal dál hystericky spratek Honzík. Dveře tramvaje se zavřely. Na zastávce zůstal jen démon s rodiči. Já se raději mačkal v tramvaji a přemýšlel jsem, že kdybych si něco takového dovolil ke svým rodičům, brali by mi havrani míru na rakev. Ale třeba jsem jen nepochopil tzv. "liberální výchovu." A je to fakt. NEPOCHOPIL!
Vystoupil jsem z tramvaje a k cíli jsem to měl ještě kus cesty pěšky přes park, kde jsem byl svědkem dalšího příběhu.
Asi tak čtyřletá holčička stála jak skála a provrtávala lejzrovýa očima nohu dospělého muže, za kterou se schovával chlapeček. "Františku, ty nepozdravíš Adélku? Vždyť spolu chodíte do školky." Promluvila noha ... tedy muž, kterému patřila. Františkovi se z úkrytu vůbec nechtělo a jistě si přál mít jednu z Relikvií smrti - neviditelný plášť - ale ten momentálně vlastní, jak jistě dobře víte, Harry Potter. Adélka se za celou dobu ani nepohnula, ani nemrkla, jenom upřeně koukala skrz pánovu nohu. "Františku, pozdrav Adélku a půjdeme." František pomalu vylezl se sklopenýma očima ze skrýše, zhluboka se nadechl a roztřeseným hláskem řekl Adélce: "Dobrý den."
Tak dobrý den.
Vystoupil jsem z tramvaje a k cíli jsem to měl ještě kus cesty pěšky přes park, kde jsem byl svědkem dalšího příběhu.
Asi tak čtyřletá holčička stála jak skála a provrtávala lejzrovýa očima nohu dospělého muže, za kterou se schovával chlapeček. "Františku, ty nepozdravíš Adélku? Vždyť spolu chodíte do školky." Promluvila noha ... tedy muž, kterému patřila. Františkovi se z úkrytu vůbec nechtělo a jistě si přál mít jednu z Relikvií smrti - neviditelný plášť - ale ten momentálně vlastní, jak jistě dobře víte, Harry Potter. Adélka se za celou dobu ani nepohnula, ani nemrkla, jenom upřeně koukala skrz pánovu nohu. "Františku, pozdrav Adélku a půjdeme." František pomalu vylezl se sklopenýma očima ze skrýše, zhluboka se nadechl a roztřeseným hláskem řekl Adélce: "Dobrý den."
Tak dobrý den.
V sobotu (10.9.) jsem se vzbudil kolem sedmé ráno, vypil jsem půllitru vody s aspirinem, půl litru vody bez aspirinu a pak jsem asi dvě hodiny bloumal po bytě a přemýšlel jsem, jestli mám navštívit jednu slečnu, se kterou jsem strávil předešlý večer na malé oslavě jejích narozenin (proto ten aspirin) ... a rád bych ji viděl zase. A taky jsem se potřeboval projít na čerstvém vzduchu, takže jsem vyrazil. Vylezl jsem z metra na Andělu a namířil si to na tramvaj směr Barrandov. Cestu mi zastoupil bezdomovec. "Nemáš korunu?" Chlapík byl střízlivej a nebyl nepříjemnej, tak jsem prohrábnul drobáky v kapse, ale nejmenší jsem měl desetikorunu. "Tu nechci, potřebuju jenom korunu, páč jí dlužím támhle jednomu chlápkovi" - "Tak si vem tu desetikorunu a rozměň si jí," navrhnul jsem. "Fakt mi pomůžeš?" Divil se. "Jasně, o nic nejde" - "Jak se jmenuješ?" - "Ondřej" – "30. listopadu ... a jak se jmenují rodiče?" - "Nina a Zdeněk" – "24. října a 23. ledna ... A já jsem Vláďa, 23. května ... znám celej kalendář ... hele, počkej tady, já tu desetikorunu rozměním a přinesu ti nazpátek devět korun."
Když zmizel, namířil jsem si to konečně k tramvaji ... jela za dvě minuty. Když jsem nastupoval, srazil jsem se s ním ve dveřích. "Nesu ti tu desetikorunu zpátky, nikde mi ji nechtějí rozměnit" – "Můžeš si jí nechat" – "To nepřipadá v úvahu, potřebuji jen korunu." Vzal jsem si ji zpátky. "Hele, já jsem slušnej člověk a nechci víc, než potřebuji," řekl, než na příští zastávce vystoupil.
Jakmile se tramvaj rozjela, podíval jsem se do brašny a zjistil jsem, že v ní mám hromadu věcí, které nepotřebuji. Když jsem se o patnáct minut později setkal s tou slečnou, dal jsem jí je všechny: Autíčko na setrvačník, půl roku starý bonbón a jeden šumivý aspirin. Měla ten den narozeniny (oslava byla dřív), tak se to docela hodilo. A já jsem možná o něco slušnější člověk ... ale asi ne.
Když zmizel, namířil jsem si to konečně k tramvaji ... jela za dvě minuty. Když jsem nastupoval, srazil jsem se s ním ve dveřích. "Nesu ti tu desetikorunu zpátky, nikde mi ji nechtějí rozměnit" – "Můžeš si jí nechat" – "To nepřipadá v úvahu, potřebuji jen korunu." Vzal jsem si ji zpátky. "Hele, já jsem slušnej člověk a nechci víc, než potřebuji," řekl, než na příští zastávce vystoupil.
Jakmile se tramvaj rozjela, podíval jsem se do brašny a zjistil jsem, že v ní mám hromadu věcí, které nepotřebuji. Když jsem se o patnáct minut později setkal s tou slečnou, dal jsem jí je všechny: Autíčko na setrvačník, půl roku starý bonbón a jeden šumivý aspirin. Měla ten den narozeniny (oslava byla dřív), tak se to docela hodilo. A já jsem možná o něco slušnější člověk ... ale asi ne.
Přiznám se, že zebrala bílého a černého znám teprve od dnešního rána. Vstal jsem a s ještě zalepenýma očima jsem si pustil televizi, aby mi dělala kulisu a taky abych se dozvěděl, co nového se děje na planetě zemi. Nemusím to vědět, ještě nejsem ředitel zeměkoule, ale prostě mě to zajímá. Televize ožila a tak jsem spokojeně odešel do koupelny dělat ranní hygienu. Omývám si obličej vlažnou vodou, když v tom slyším nezřetelně z televize něco jako: "bílý zebral ... černý zebral ... bílý zebral ..." S kartáčkem na zuby, který jsem si mezi tím strčil do pusy – i s pastou, jsem se šel podívat na to záhadné zvíře – na zebrala, jaktěživ jsem o něm neslyšel. Čekalo mě překvapení. Nějakým, pro mě dosud záhadným způsobem, jsem měl puštěný kanál ČT4 Sport a zrovna tam nějaká slečna nebo paní (z Brna) popisovala jednu napínavou šachovou partii: "... takže když táhnul na é čtyři, tak bílý zebral věž a pak černý zebral koně ... no a pak bílý zebral koně střelcem ..."
Bylo mi to trochu líto, protože když už nás každou chvilku krmí v médiích informací, kolik živočišných druhů denně vymírá, aniž by nám taky někdy pověděli, kolik nových živočišných druhů denně vzniká, tak jsem měl prostě radost, že někde žije nějaký bílý a černý zebral.
Prosím, zachraňme zebrala!!! Stačí, když na něj budete myslet a on se někde objeví, protože jak jistě víte, fantazie nemá hranice a on tam někde prostě musí být. Posílejte mi, prosím, veškeré podněty, kde přesně by se mohl zebral nacházet a máte-li představu, jak takový bílý nebo černý zebral vypadá, pošlete mi obrázek na email (turdusmerula@seznam.cz). Budu se tešit. Veškeré informace a obrázky určitě zveřejním.
A až ho někde potkáte – a já věřím že ano – tak ho nezapomeňte pozdravovat od kosa.
Bylo mi to trochu líto, protože když už nás každou chvilku krmí v médiích informací, kolik živočišných druhů denně vymírá, aniž by nám taky někdy pověděli, kolik nových živočišných druhů denně vzniká, tak jsem měl prostě radost, že někde žije nějaký bílý a černý zebral.
Prosím, zachraňme zebrala!!! Stačí, když na něj budete myslet a on se někde objeví, protože jak jistě víte, fantazie nemá hranice a on tam někde prostě musí být. Posílejte mi, prosím, veškeré podněty, kde přesně by se mohl zebral nacházet a máte-li představu, jak takový bílý nebo černý zebral vypadá, pošlete mi obrázek na email (turdusmerula@seznam.cz). Budu se tešit. Veškeré informace a obrázky určitě zveřejním.
A až ho někde potkáte – a já věřím že ano – tak ho nezapomeňte pozdravovat od kosa.
My, signatáři této petice, požadujeme zpřístupnění léčby konopím a jeho deriváty pacientům, jež trpí chorobami, u kterých je konopí považováno za účinnou nebo dokonce nejúčinnější dostupnou léčbu. Jedná se především o roztroušenou sklerózu, Tourettův syndrom, Huntingtonovu choreu, Parkinsonovu nemoc, anorexii, zánětlivá onemocnění střev, revmatoidní artritidu, maligní nechutenství (při chemoterapii rakoviny nebo AIDS), neuropatickou bolest, nevolnost a zvracení, astma, některé typy deprese, obsedantně-kompulzivní poruchy, tiky, migrény, ADHD, zelený zákal (snížení nitroočního tlaku), epilepsii a další. Žádáme, aby čeští pacienti měli stejná práva na léčbu, jaká mají pacienti v řadě dalších vyspělých zemí, jako jsou Švýcarsko, Španělsko, Kanada, USA, Izrael, Nizozemí, Itálie nebo Německo.
Celý text petice najdete na stánkách PETICE ZA LÉČEBNÉ KONOPÍ
Na stránkách Reflexu je na toto téma (již ukončený) on-line chat s MUDr. Tomášem Zábranským z Centra adiktologie při 1. lékařské fakultě UK.
Celý text petice najdete na stánkách PETICE ZA LÉČEBNÉ KONOPÍ
Na stránkách Reflexu je na toto téma (již ukončený) on-line chat s MUDr. Tomášem Zábranským z Centra adiktologie při 1. lékařské fakultě UK.
Vyrazil jsem na houby
Vlakem pěkně do Úval
A pak lesem do Klánovic
Nenašel jsem však téměř nic
Někdo už tam vyluxoval
Tak jsem našel pěkné houby
Konkrétně jsem našel jednoho praváka (no spíš praváčka) a asi deset klouzků, takže nic moc. Kdybych sbíral plechovky a PET lahve, nestačil by mi valník. Objevil jsem ale domeček lesních skřítků (na obrázku), kteří ovšem nebyli doma.
Procházel jsem Kaizlovými sady před Invalidovnou (park moc pěkně nedávno upravili). Na jedné lavičce pod jedním velikým stromem seděla starší paní, pod lavičkou seděl pejsek a očuchával veliké pánské pantofle, které tam ležely v pozici, jako by je měl někdo před nedávnem na nohou. Podezřelá partička ... a komupak asi patří ty pantofle? Říkal jsem si. Myslím, že už jsem na to kápnul: Ty pantofle patří pánovi, který se přeměňuje v psa a paní ho chodí venčit do parku ... nebo seděl na stromě, do koruny jsem se nekoukal. Jinak si to vysvětlit nedovedu.
Vlakem pěkně do Úval
A pak lesem do Klánovic
Nenašel jsem však téměř nic
Někdo už tam vyluxoval
Tak jsem našel pěkné houby
Konkrétně jsem našel jednoho praváka (no spíš praváčka) a asi deset klouzků, takže nic moc. Kdybych sbíral plechovky a PET lahve, nestačil by mi valník. Objevil jsem ale domeček lesních skřítků (na obrázku), kteří ovšem nebyli doma.
Procházel jsem Kaizlovými sady před Invalidovnou (park moc pěkně nedávno upravili). Na jedné lavičce pod jedním velikým stromem seděla starší paní, pod lavičkou seděl pejsek a očuchával veliké pánské pantofle, které tam ležely v pozici, jako by je měl někdo před nedávnem na nohou. Podezřelá partička ... a komupak asi patří ty pantofle? Říkal jsem si. Myslím, že už jsem na to kápnul: Ty pantofle patří pánovi, který se přeměňuje v psa a paní ho chodí venčit do parku ... nebo seděl na stromě, do koruny jsem se nekoukal. Jinak si to vysvětlit nedovedu.
Jistě jste si už někdy u přechodu pro chodce všimli záhadné modré krabičky s kulatým tlačítkem a nápisem "TLAČÍTKO PRO SLEPCE." Vůbec nevím, jak to funguje, ale jistě je to tlačítko pro nevidomé užitečné. Čekal jsem nedávno u takového přechodu pro chodce na zeleného panáčka, když v tom mě začal navádět můj kreativní duch: "Vezmi fixu a napiš tam I ..." Neudělal jsem to (nečmárám po věcech, které mi nepatří), ale bavím se od té doby představou, že jednou přijdu k přechodu pro chodce a tam bude modrá krabička s kulatým tlačítkem a nápisem "TLAČÍTKO PRO SLEPICE."
Dnes, v 11:46 v Karlíně, mi něco cvrnklo do nosu a spadlo mi to na rukáv. Byla to beruška (Slunéčko sedmitečné). Seděla mi na rukávu a vypadala, jako že někam hrozně spěchá. Tak budu mít alespoň společnost, řekl jsem si a vydal jsem se zase na cestu. Už si ani nepamatuji, co jsem jí vyprávěl, ale myslím, že mě stejně neposlouchala. Procházela se po malém kousku rukávu sem a tam a vypadala nervózně. Jen tak mimochodem, všimli jste si někdy, jaké má beruška legrační nožičky? Když jsem v 12:08 došel k baráku, kde bydlím, beruška odletěla. Aha, trklo mě konečně, tak beruška mě použila jako dopravní prostředek a nervózní byla asi proto, že jsem nešel podle jízdního řádu. Budu si muset přečíst hmyzí jízdní řád, abych příště přišel včas.
Dnes, v 11:46 v Karlíně, mi něco cvrnklo do nosu a spadlo mi to na rukáv. Byla to beruška (Slunéčko sedmitečné). Seděla mi na rukávu a vypadala, jako že někam hrozně spěchá. Tak budu mít alespoň společnost, řekl jsem si a vydal jsem se zase na cestu. Už si ani nepamatuji, co jsem jí vyprávěl, ale myslím, že mě stejně neposlouchala. Procházela se po malém kousku rukávu sem a tam a vypadala nervózně. Jen tak mimochodem, všimli jste si někdy, jaké má beruška legrační nožičky? Když jsem v 12:08 došel k baráku, kde bydlím, beruška odletěla. Aha, trklo mě konečně, tak beruška mě použila jako dopravní prostředek a nervózní byla asi proto, že jsem nešel podle jízdního řádu. Budu si muset přečíst hmyzí jízdní řád, abych příště přišel včas.
Čas od času se z médií dozvím, že pro mě někdo něco dělá - aniž bych o to stál. Téměř vždy mi ukápne slza, ale není to slza dojetí, nýbrž slza hořkého zármutku a zklamání.
Momentálně mám to "hrozné" štěstí, že za mě budou 16.6. stávkovat odbory. Dělají to i pro mě, pro občana. Slyšel jsem to několikrát v nedělních otázkách Václava Moravce (12.6.) a uzřel jsem tu hroznou lež na stránkách internetových novin. Jen se mě (občana, pro kterého stávkují) zapomněli zeptat, jestli o to stojím. Asi si myslí, že to ví lépe než já.
NESTOJÍM O TO! A vím to lépe než kdokoli jiný.
Měl bych na Vás, odboráři a odborářky, malou prosbu:
NIC PRO MĚ NEDĚLEJTE! Já pro Vás taky nic neudělám - musel bych se sám za sebe stydět.
Děkuji.
P.S. Věřím, že jsem Vám trochu ulehčil břímě, které jste si sami nakladli na hrby.
Momentálně mám to "hrozné" štěstí, že za mě budou 16.6. stávkovat odbory. Dělají to i pro mě, pro občana. Slyšel jsem to několikrát v nedělních otázkách Václava Moravce (12.6.) a uzřel jsem tu hroznou lež na stránkách internetových novin. Jen se mě (občana, pro kterého stávkují) zapomněli zeptat, jestli o to stojím. Asi si myslí, že to ví lépe než já.
NESTOJÍM O TO! A vím to lépe než kdokoli jiný.
Měl bych na Vás, odboráři a odborářky, malou prosbu:
NIC PRO MĚ NEDĚLEJTE! Já pro Vás taky nic neudělám - musel bych se sám za sebe stydět.
Děkuji.
P.S. Věřím, že jsem Vám trochu ulehčil břímě, které jste si sami nakladli na hrby.
V neděli (29.5.) večer jsem si zašel do kina Atlas na film Zvuk hluku (Sound Of Noise). Původně jsem neměl v plánu jít do kina, ale po přečtení anotace - "Policista Amadeus ... trpí silným odporem k hudbě ... Nyní se dostává na stopu skupinky hudebních teroristů ... Podaří se mu překazit kompozici pro šest lékařů, pacienta a operační sál ..." - jsem vyrazil s nastraženýma ušima.
Šestice hudebních "teroristů" mi byla velice sympatická. Zahráli skladbu ve čtyřech větách a pro každou si vybrali jiný vyjadřující prostředek: operační sál s pacientem, banku, těžkou techniku a rozvod vysokého napětí.
První věta: Nejpropracovanější část skladby. Je to právě ta kompozice pro šest lékařů, pacienta a operační sál. Pro mne jedna z nějvtipnější částí filmu.
Druhá věta: Ve westernech to bývá při přepadení banky nějak takhle: "Tohle je přepadení - ruce vzhůru - nedělejte blbosti a nikomu se nic nestane - jste naše rukojmí." Přepadení banky v podání hudebních "teroristů": "Tohle je koncert - nikomu nechceme ublížit - jste našimi posluchači."
Třetí věta: Těžká technika je těžkopádná. Tahle část je hodně dekadentní a líbila se mi nejméně, ovšem ne pro dekadenci samotnou, prostě kvůli rámusu.
Čtvrtá věta: Víc než hudba mne zaujala vizuální stránka (což byl asi účel), když se hráči pohybovali po drátech vysokého napětí jako po notové osnově - nebo spíš jako po hmatníku nějakáho nástroje.
Závěrečnou skladbu "složil" policista Amadeus (Amadeus nenávidí hudbu a trpí hudebním "hluchem"). Jako instrument použil celé město - rozehrál ho přerušováním elektrického proudu.
Musím říci, že i Amadeus mi byl hodně sympatický. Tedy ne že bych hudbu nenáviděl, ale hudební smog, kterej se line ze všemožných repráčků v obchodech, restauracích i ve veřejných prostorech, mi vadí čím dál víc. Často se vyhýbám i místům, kde je nějaká veřejná produkce. Ale nedá se tomu moc dobře vyhnout. Jediná "obrana" je apatie ... nebo hluchota.
Jestli se nebojíte impresionismu a minimalismu v hudbě, tak si na Zvuk hluku určitě zajděte, nebudete litovat. K filmu vyšel i soundtrack a k mání je třeba na Audio3.cz.
Všiml jsem si na ČSFD, že ve filmu hraje herečka a hudebnice Sanna Persson. To je divné - říkal jsem si - vždyť Sanna Persson je postava z filmu. Je to tak, Sanna Persson hrála Sannu Persson.
Hudebníky / bubeníky z filmu možná znáte jako partičku Six drummers.
Šestice hudebních "teroristů" mi byla velice sympatická. Zahráli skladbu ve čtyřech větách a pro každou si vybrali jiný vyjadřující prostředek: operační sál s pacientem, banku, těžkou techniku a rozvod vysokého napětí.
První věta: Nejpropracovanější část skladby. Je to právě ta kompozice pro šest lékařů, pacienta a operační sál. Pro mne jedna z nějvtipnější částí filmu.
Druhá věta: Ve westernech to bývá při přepadení banky nějak takhle: "Tohle je přepadení - ruce vzhůru - nedělejte blbosti a nikomu se nic nestane - jste naše rukojmí." Přepadení banky v podání hudebních "teroristů": "Tohle je koncert - nikomu nechceme ublížit - jste našimi posluchači."
Třetí věta: Těžká technika je těžkopádná. Tahle část je hodně dekadentní a líbila se mi nejméně, ovšem ne pro dekadenci samotnou, prostě kvůli rámusu.
Čtvrtá věta: Víc než hudba mne zaujala vizuální stránka (což byl asi účel), když se hráči pohybovali po drátech vysokého napětí jako po notové osnově - nebo spíš jako po hmatníku nějakáho nástroje.
Závěrečnou skladbu "složil" policista Amadeus (Amadeus nenávidí hudbu a trpí hudebním "hluchem"). Jako instrument použil celé město - rozehrál ho přerušováním elektrického proudu.
Musím říci, že i Amadeus mi byl hodně sympatický. Tedy ne že bych hudbu nenáviděl, ale hudební smog, kterej se line ze všemožných repráčků v obchodech, restauracích i ve veřejných prostorech, mi vadí čím dál víc. Často se vyhýbám i místům, kde je nějaká veřejná produkce. Ale nedá se tomu moc dobře vyhnout. Jediná "obrana" je apatie ... nebo hluchota.
Jestli se nebojíte impresionismu a minimalismu v hudbě, tak si na Zvuk hluku určitě zajděte, nebudete litovat. K filmu vyšel i soundtrack a k mání je třeba na Audio3.cz.
Všiml jsem si na ČSFD, že ve filmu hraje herečka a hudebnice Sanna Persson. To je divné - říkal jsem si - vždyť Sanna Persson je postava z filmu. Je to tak, Sanna Persson hrála Sannu Persson.
Hudebníky / bubeníky z filmu možná znáte jako partičku Six drummers.
Před třemi lety mi přestali puberťáci říkat "čau voe" a začali mi říkat "brejden voe" - třeba když chtěli cigáro (dnes už nekouřím). Bylo to ze dne na den a už se to nezměnilo. Přemýšlel jsem tehdy, kde je ta hranice ... ale na nic jsem nepřišel.
Ve středu (11.5.) se na mě cestou do práce usmála jedna pohledná mladá slečna ... a chtěla peníze na sbírku Ligy proti rakovině, výměnou za umělou žlutou kytičku Měsíčku lékařského se špendlíkem. "Proč ne," řekl jsem a začal jsem lovit drobáky z kapsy u kalhot. "Nejmenší částka je dvacet korun," vypískla slečna a zařachtala kasičkou, až jí málem vypadaly kytičky z proutěného košíčku. Vylovil jsem jen kovovou padesátikorunu. "Nevracíme," řekla slečna padesátikoruně, kterou jsem měl na dlani. "To jsem si myslel," zavtipkoval jsem, ale nikdo se nesmál. Nakonec mi slečna dala ještě jednu kytičku se slovy: "Tu máte pro manželku." Ani jsem jí nepoděkoval. Zbytek cesty do práce jsem přemýšlel, jestli vypadám jako ženatej ... a jak se to pozná?
Je pravda, že i když mám dobrou náladu, tak se kolikrát tvářím, jako že jdu spáchat vraždu, tak možná podle toho ta dívenka usoudila, že jsem v chomoutu.
Připomnělo mi to jednu historku:
Asi tak před rokem jsem byl na jedné vernisáži obrazů. Stál jsem trochu stranou, popíjel jsem v dobrém rozmaru červené víno a jen tak jsem se rozhlížel co se děje kolem, když vtom, kde se vzala, tu se vzala, stála přede mnou stařenka. Podívala se na mě a sarkasticky řekla: "No vy se teda tváříte, to z vás musí mít rodiče děsnou radost." A jak se zjevila, ta zase zmizela.
Tak asi blbě čumim ... a lepší už to nebude.
Ve středu (11.5.) se na mě cestou do práce usmála jedna pohledná mladá slečna ... a chtěla peníze na sbírku Ligy proti rakovině, výměnou za umělou žlutou kytičku Měsíčku lékařského se špendlíkem. "Proč ne," řekl jsem a začal jsem lovit drobáky z kapsy u kalhot. "Nejmenší částka je dvacet korun," vypískla slečna a zařachtala kasičkou, až jí málem vypadaly kytičky z proutěného košíčku. Vylovil jsem jen kovovou padesátikorunu. "Nevracíme," řekla slečna padesátikoruně, kterou jsem měl na dlani. "To jsem si myslel," zavtipkoval jsem, ale nikdo se nesmál. Nakonec mi slečna dala ještě jednu kytičku se slovy: "Tu máte pro manželku." Ani jsem jí nepoděkoval. Zbytek cesty do práce jsem přemýšlel, jestli vypadám jako ženatej ... a jak se to pozná?
Je pravda, že i když mám dobrou náladu, tak se kolikrát tvářím, jako že jdu spáchat vraždu, tak možná podle toho ta dívenka usoudila, že jsem v chomoutu.
Připomnělo mi to jednu historku:
Asi tak před rokem jsem byl na jedné vernisáži obrazů. Stál jsem trochu stranou, popíjel jsem v dobrém rozmaru červené víno a jen tak jsem se rozhlížel co se děje kolem, když vtom, kde se vzala, tu se vzala, stála přede mnou stařenka. Podívala se na mě a sarkasticky řekla: "No vy se teda tváříte, to z vás musí mít rodiče děsnou radost." A jak se zjevila, ta zase zmizela.
Tak asi blbě čumim ... a lepší už to nebude.
V úterý 19.4. hráli v pražském klubu Vagon Bratranci Veverkové skladby mé oblíbené kapely Jethro Tull. Nevíte-li kdo byl Jethro Tull nebo Bratranci Veverkové, čtěte dále, prozradím pointu vtipného názvu, ostatní mohou kliďánko přeskočit na další odstavec. Pan Jethro Tull vynalezl začátkem 18. století secí stroj – inspirací mu k tomu byla varhanní mechanika a varhanní pedál (to se na Wikipedii nedočtete). Možná už tušíte pointu vtipného názvu "revivalové" kapely. Bratranci Veverkové vynalezli v 19. století ruchadlo – vynález, který velice zjednodušil orání. Dobrý ne? Tato záměna jmen agrárních vynálezců mi přijde opravdu vtipná.
Veverkové hráli písničky z desek Stand Up (1969), Benefit (1970), Aqualung (1971), Living In The Past (1972), Heavy Horses (1978) a epos Thick As A Brick, ze kterého jsem se posadil na zadek – obrazně – a málem jsem si cvrknul do kalhot - skutečně. Chtělo se mi na záchod a já si řekl, že to vydržím do konce. To jsem ovšem netušil, že zahrají bezmála dvacet minut z původních čtyřiačtyřiceti. Musím se přiznat, že jsem to do konce nevydržel a tak jsem si závěrečné "BRICK" zakřičel u mušle (Thick As A Brick končí právě těmito slovy a to poslední nechává Ian Anderson zakřičet publikum). Abych ještě trochu objasnil předcházející řádky: Thick As A Brick je deska z roku 1972, která obsahuje jednu skladbu, rozdělenou na dvě části po 22 minutách. Skladba je rozdělená proto, že v té době se ještě lisovaly gramofonové desky a ty mají, kdyby to někdo nevěděl, dvě strany. Skladba je tomu samozřejmě přizpůsobená. Mile mě překvapila písnička Living In The Past, což je nádherné dílo v 5/4 taktu. Nehudebník to asi neocení, ale hudebník by měl, protože jde o nejednoduchý rytmus, který si jen tak z prstu nevycucáte (proto s ním muzikanti moc nepracují). Skvělé The Cry You A Song (Benefit) znělo opravdu jako z desky. Jethro Tull měli vždycky dobrého bubeníka a Veverkové to moc dobře vědí, takže si taky jednoho pořídili ... a dobře udělali (doufám, že to není zakládající člen – to by bylo "fopá"). Nemohl jsem si nevšimnout hodně angažovaného člena kapely, který hrál andersonovu akustickou kytaru, potřebnou elektrickou kytaru, potřebné klávesy (Thick As A Brick) a třeba i tamburínu. Klobouk dolů.
Koncert se mi hodně líbil a jistě se vypravím na nějaký další. Bratranci Veverkové teď prý budou hrát ve Vagonu každý měsíc, tak si udělejte pěkný večer a osvěžte se nevšední hudbou (i když nepůvodní) – je jí čím dál méně.
Kdybyste si chtěli poslechnout originál, tak mistr Ian Anderson se svou povedenou partičkou a smyčcovým kvartetem bude hrát 2.6. na hradě Helfštýn nebo 3.6. v pražském Kongresovém centru. Já si nenechám ujít pražský koncert.
Zrovna včera mi přišel email s odkazem na obrázky z koncertu ve Vagonu.
Veverky na Youtube:
Wondring Aloud - Bratranci Veverkove (JethroTull tribute band)
Sweet Hymn 43 - Bratranci Veverkove (JethroTull tribute band)
A jeden originál:
Jethro Tull - Cross Eyed Mary (Live-HQ)
Veverkové hráli písničky z desek Stand Up (1969), Benefit (1970), Aqualung (1971), Living In The Past (1972), Heavy Horses (1978) a epos Thick As A Brick, ze kterého jsem se posadil na zadek – obrazně – a málem jsem si cvrknul do kalhot - skutečně. Chtělo se mi na záchod a já si řekl, že to vydržím do konce. To jsem ovšem netušil, že zahrají bezmála dvacet minut z původních čtyřiačtyřiceti. Musím se přiznat, že jsem to do konce nevydržel a tak jsem si závěrečné "BRICK" zakřičel u mušle (Thick As A Brick končí právě těmito slovy a to poslední nechává Ian Anderson zakřičet publikum). Abych ještě trochu objasnil předcházející řádky: Thick As A Brick je deska z roku 1972, která obsahuje jednu skladbu, rozdělenou na dvě části po 22 minutách. Skladba je rozdělená proto, že v té době se ještě lisovaly gramofonové desky a ty mají, kdyby to někdo nevěděl, dvě strany. Skladba je tomu samozřejmě přizpůsobená. Mile mě překvapila písnička Living In The Past, což je nádherné dílo v 5/4 taktu. Nehudebník to asi neocení, ale hudebník by měl, protože jde o nejednoduchý rytmus, který si jen tak z prstu nevycucáte (proto s ním muzikanti moc nepracují). Skvělé The Cry You A Song (Benefit) znělo opravdu jako z desky. Jethro Tull měli vždycky dobrého bubeníka a Veverkové to moc dobře vědí, takže si taky jednoho pořídili ... a dobře udělali (doufám, že to není zakládající člen – to by bylo "fopá"). Nemohl jsem si nevšimnout hodně angažovaného člena kapely, který hrál andersonovu akustickou kytaru, potřebnou elektrickou kytaru, potřebné klávesy (Thick As A Brick) a třeba i tamburínu. Klobouk dolů.
Koncert se mi hodně líbil a jistě se vypravím na nějaký další. Bratranci Veverkové teď prý budou hrát ve Vagonu každý měsíc, tak si udělejte pěkný večer a osvěžte se nevšední hudbou (i když nepůvodní) – je jí čím dál méně.
Kdybyste si chtěli poslechnout originál, tak mistr Ian Anderson se svou povedenou partičkou a smyčcovým kvartetem bude hrát 2.6. na hradě Helfštýn nebo 3.6. v pražském Kongresovém centru. Já si nenechám ujít pražský koncert.
Zrovna včera mi přišel email s odkazem na obrázky z koncertu ve Vagonu.
Veverky na Youtube:
Wondring Aloud - Bratranci Veverkove (JethroTull tribute band)
Sweet Hymn 43 - Bratranci Veverkove (JethroTull tribute band)
A jeden originál:
Jethro Tull - Cross Eyed Mary (Live-HQ)
Nuzota z lidí lotry činí
A vlky z lesů žene hlad
F. Villon (Závěť – překlad Otokar Fischer).
Byl jsem okraden. Naštěstí mi nebylo odcizeno nic důležitého, třeba doklady ... byl mi odcizen fotoaparát Canon PowerShot G12, který jsem si pořídil na snímání kosů ("tady nebude nikdo nikoho snímat"). Jistě, bylo by možné polemizovat o spletité cestě osudu, která mě o fotoaparát připravila ... třeba proto, abych nefotografoval. Ano, i to je možné. Každopádně se tomu říká krádež. Deset minut jsem nechal nebohou a bezbrannou brašnu s fotoaparátem bez dozoru a bylo to. Jak prosté, milý Watsne. S největší pravděpodobností mi ji uradl muž ... 45-50 let ... tak metr šedesát ... džíny, bunda, kšiltovka ... hloupý výraz, vyjadřuje se jako blbeček a vypadá jako vekslák (to spolu dost souvisí), občas chodí na pivo do Černé kočky a tuším, že bydlí v Pernerově ulici. Schválně, kolik takových lidí znáte? Já jednoho, ale od krádeže ho nikdo neviděl. No snad se mu něco nestalo??? Propáníča ... a já u toho nebyl!
Mám velmi slabý žaludek na jisté typy lidí. Na taxikáře, veksláky (to jsou ti chytráci, co prodávají v centru Prahy kýčovité sklo a ruské vojenské čepice) a lidi z nonstop bazarů. Je to všechno stejná sorta lidí a mně se z nich zvedá žaludek, takže nebudu chodit po bazarech a hledat svůj fotoaparát – pozvracel bych se.
Budu střízlivý (obrazně, samozřejmě): Nezbývá mi, než udělat PÁ PÁ, zajít na policii, nahlásit krádež a vydělat si poctivou prací na nový fotoaparát. Já vím, že získávat peníze chozením do práce není IN, ale mě to baví (ne, nejsem chovancem psychiatrické léčebny).
V brašně jsem měl kromě fotoaparátu jednu nezaplacenou složenku, tak doufám, že je zloděj kavalír a už ji zaplatil.
Pak jsem tam měl kudličku rybičku. Představuji si, že ji zloděj z nostalgie otevře, ukápne mu slza při vzpomínce, jak byl jako malý chlapec s tatínkem na houbách a pak udělá nešťastný krok stranou, zakopne o mou brašnu a zabodne si rybičku do levého oka – nebo do pravého, to je jedno, nebudu vybíravý.
Taky jsem tam měl stravenky. Tak dobrou chuť!
A nakonec zlatý hřeb: 2 x CD Syrový tóny v Kaštanu. Tomu říkám úlovek.
Nevím, co všechno může dohnat dospělého člověka ke krádeži ... třeba to jednou poznám sám. Každopádně doufám, že mě taková životní zkušenost mine dost velkým obloukem. Mnohem raději budu oběť (ale není to nutné) – s tím dokážu usnout.
Dnes jsem byl nahlásit krádež na policii. Byla to má premiéra a doufám, že i derniéra. Tak jsem si alespoň okořenil narozeninový den. Poznámku o narozeninách píši pochopitelně proto, aby se nemohl nikdo vymlouvat, že o tom nevěděl. Jsem to ale lišák.
Tak všechno nejlepší. Díky.
A vlky z lesů žene hlad
F. Villon (Závěť – překlad Otokar Fischer).
Byl jsem okraden. Naštěstí mi nebylo odcizeno nic důležitého, třeba doklady ... byl mi odcizen fotoaparát Canon PowerShot G12, který jsem si pořídil na snímání kosů ("tady nebude nikdo nikoho snímat"). Jistě, bylo by možné polemizovat o spletité cestě osudu, která mě o fotoaparát připravila ... třeba proto, abych nefotografoval. Ano, i to je možné. Každopádně se tomu říká krádež. Deset minut jsem nechal nebohou a bezbrannou brašnu s fotoaparátem bez dozoru a bylo to. Jak prosté, milý Watsne. S největší pravděpodobností mi ji uradl muž ... 45-50 let ... tak metr šedesát ... džíny, bunda, kšiltovka ... hloupý výraz, vyjadřuje se jako blbeček a vypadá jako vekslák (to spolu dost souvisí), občas chodí na pivo do Černé kočky a tuším, že bydlí v Pernerově ulici. Schválně, kolik takových lidí znáte? Já jednoho, ale od krádeže ho nikdo neviděl. No snad se mu něco nestalo??? Propáníča ... a já u toho nebyl!
Mám velmi slabý žaludek na jisté typy lidí. Na taxikáře, veksláky (to jsou ti chytráci, co prodávají v centru Prahy kýčovité sklo a ruské vojenské čepice) a lidi z nonstop bazarů. Je to všechno stejná sorta lidí a mně se z nich zvedá žaludek, takže nebudu chodit po bazarech a hledat svůj fotoaparát – pozvracel bych se.
Budu střízlivý (obrazně, samozřejmě): Nezbývá mi, než udělat PÁ PÁ, zajít na policii, nahlásit krádež a vydělat si poctivou prací na nový fotoaparát. Já vím, že získávat peníze chozením do práce není IN, ale mě to baví (ne, nejsem chovancem psychiatrické léčebny).
V brašně jsem měl kromě fotoaparátu jednu nezaplacenou složenku, tak doufám, že je zloděj kavalír a už ji zaplatil.
Pak jsem tam měl kudličku rybičku. Představuji si, že ji zloděj z nostalgie otevře, ukápne mu slza při vzpomínce, jak byl jako malý chlapec s tatínkem na houbách a pak udělá nešťastný krok stranou, zakopne o mou brašnu a zabodne si rybičku do levého oka – nebo do pravého, to je jedno, nebudu vybíravý.
Taky jsem tam měl stravenky. Tak dobrou chuť!
A nakonec zlatý hřeb: 2 x CD Syrový tóny v Kaštanu. Tomu říkám úlovek.
Nevím, co všechno může dohnat dospělého člověka ke krádeži ... třeba to jednou poznám sám. Každopádně doufám, že mě taková životní zkušenost mine dost velkým obloukem. Mnohem raději budu oběť (ale není to nutné) – s tím dokážu usnout.
Dnes jsem byl nahlásit krádež na policii. Byla to má premiéra a doufám, že i derniéra. Tak jsem si alespoň okořenil narozeninový den. Poznámku o narozeninách píši pochopitelně proto, aby se nemohl nikdo vymlouvat, že o tom nevěděl. Jsem to ale lišák.
Tak všechno nejlepší. Díky.
Zastupitelstvo městské části Praha - Nebušice, Kruh přátel hudby a Nadace Český hudební fond pořádají v Lichtenštejnském paláci koncerty posluchačů HAMU. Včera jsem se jednoho koncertu zúčastnil (coby posluchač) a byl jsem příjemně kulturně nakrmen. Opět jsem byl svědkem toho, že kombinace talentu a píle je kombinace nejlepší.
Zazněla díla G.F.Händela, J.S.Bacha, J.P.Rameau a Bohuslava Martinů v podání cembala, flétny a houslí.
Na flétnu hrála slečna, která mi přišla povědomá. "Odkud ji znám? Hmm ... hmm ... no jasně, znám ji z koncertů. Hráli jsme už dvakrát s kapelou z Plzně, ve které hrála na flétnu." Pak slečna mluvila o flétně a o studiu v Plzni, čímž mé domněnky potvrdila. Po koncertu jsem ji šel pozdravit. "Ahooooj," říkám. "Ahooooj," říká slečna flétnistka. A pak jsme zjistili, že se vůbec neznáme.
Pak jsem šel zvesela domů noční Prahou, pěkně kulturně napapán, když vtom jsem si vzpomněl, že jsem nehodil ani korunu (1 Kč) do kasičky. Vstupné bylo dobrovolné a já měl v plánu hodit tam alespoň stovku. Ještě teď mě fackuje hanba. Příště se polepším. Na kosí duši, na psí uši, na kočičí svědomí.
Zazněla díla G.F.Händela, J.S.Bacha, J.P.Rameau a Bohuslava Martinů v podání cembala, flétny a houslí.
Na flétnu hrála slečna, která mi přišla povědomá. "Odkud ji znám? Hmm ... hmm ... no jasně, znám ji z koncertů. Hráli jsme už dvakrát s kapelou z Plzně, ve které hrála na flétnu." Pak slečna mluvila o flétně a o studiu v Plzni, čímž mé domněnky potvrdila. Po koncertu jsem ji šel pozdravit. "Ahooooj," říkám. "Ahooooj," říká slečna flétnistka. A pak jsme zjistili, že se vůbec neznáme.
Pak jsem šel zvesela domů noční Prahou, pěkně kulturně napapán, když vtom jsem si vzpomněl, že jsem nehodil ani korunu (1 Kč) do kasičky. Vstupné bylo dobrovolné a já měl v plánu hodit tam alespoň stovku. Ještě teď mě fackuje hanba. Příště se polepším. Na kosí duši, na psí uši, na kočičí svědomí.
Ekonomičtí ministři zveřejnili plán daňové reformy, podle níž by se měla zvednout DPH na knihy z 10 % na 20 %. Takové zvýšení vážně ohrožuje budoucnost českých knih. Svaz českých knihkupců a nakladatelů proto vydal Výzvu na obranu knih, kterou hodlá předložit vládě a českému parlamentu. Prosím, seznamte se s jejím textem, šiřte ji a podpořte ji svým podpisem ...
VÝZVA NA OBRANU KNIH
VÝZVA NA OBRANU KNIH
Pořídil jsem si Canon na kosy, jenže se o tom asi nějak domákli, páč jsem od té doby žádného neviděl. Canon je to prvotřídní, kompakt Canon PowerShot G12 – opravdu nevím, co kosům vadí. Kosové mi hopsávají pod okny, tak občas číhnu, jestli se tam některý z poslů jara nemrcasí, ale po kosech jako by se zem slehla.
Viděl jsem tuhle pod oknem ale jiné mistry: Holuby.
Myslel jsem nejdřív, že si hrají s rohlíkem, ale nehráli si, snídali. Je to zvláštní podívaná, na snídající holuby (jistě se tak vypořádávají s každým žvancem). Vezmou do zobáčku rohlík a zatřesou hlavou, takže ta větší a těžší část rohlíku někam, naprosto nepředvídatelně, odletí. Když odletí rohlík před holuba, tak k němu zase doskáče a proces se opakuje, když ale odletí rohlík za holuba, tak jde holub prostě jinam – za nosem. Jiný holub, který zrovna hopsá kolem, se vůbec nediví, že před něj jako by nic spadl kus rohlíku a uďobne si, čímž rohlík zase někam odhodí, třeba před jiného holuba. Takhle si naprosto nesmyslně přehazují rohlík, dokud ho nesní, neztratí, nebo dokud jim ho někdo nevezme ... nesežere.
Všiml jsem si pochvíli, že stejně nevěřícně jako já, sleduje holubí blbnutí havran, jenom necivěl s otevřenou pusou. Když už ho blbnutí holubů nebavilo, přiskákal do toho sranda hloučku, přímo k rohlíku, přišlápl si ho přátkem a kus si z něj zobanem utrhl. Takhle jednoduše sežral rohlík za přítomnosti čumících holubů.
Když havran odletěl, našel jeden holub další kus rohlíku a ... čekal jsem, jestli se třeba nenaučil něco od havran - nenaučil ... začalo další holubí mamlasení s rohlíkem.
Někteří ptáci jsou prostě neponaučitelní.
Je ovšem i možné, že holub by na přišlápnutý kus rohlíku nedosáhl zobáčkem. Třeba to nejsou úplní pitomci.
Kdyby vás zajímalo, co si myslí jedna podivná holubí partička, tak C.D.Payne to pěkně popsal v knížce Holubí mambo. Hurá do knihkupectví.
Viděl jsem tuhle pod oknem ale jiné mistry: Holuby.
Myslel jsem nejdřív, že si hrají s rohlíkem, ale nehráli si, snídali. Je to zvláštní podívaná, na snídající holuby (jistě se tak vypořádávají s každým žvancem). Vezmou do zobáčku rohlík a zatřesou hlavou, takže ta větší a těžší část rohlíku někam, naprosto nepředvídatelně, odletí. Když odletí rohlík před holuba, tak k němu zase doskáče a proces se opakuje, když ale odletí rohlík za holuba, tak jde holub prostě jinam – za nosem. Jiný holub, který zrovna hopsá kolem, se vůbec nediví, že před něj jako by nic spadl kus rohlíku a uďobne si, čímž rohlík zase někam odhodí, třeba před jiného holuba. Takhle si naprosto nesmyslně přehazují rohlík, dokud ho nesní, neztratí, nebo dokud jim ho někdo nevezme ... nesežere.
Všiml jsem si pochvíli, že stejně nevěřícně jako já, sleduje holubí blbnutí havran, jenom necivěl s otevřenou pusou. Když už ho blbnutí holubů nebavilo, přiskákal do toho sranda hloučku, přímo k rohlíku, přišlápl si ho přátkem a kus si z něj zobanem utrhl. Takhle jednoduše sežral rohlík za přítomnosti čumících holubů.
Když havran odletěl, našel jeden holub další kus rohlíku a ... čekal jsem, jestli se třeba nenaučil něco od havran - nenaučil ... začalo další holubí mamlasení s rohlíkem.
Někteří ptáci jsou prostě neponaučitelní.
Je ovšem i možné, že holub by na přišlápnutý kus rohlíku nedosáhl zobáčkem. Třeba to nejsou úplní pitomci.
Kdyby vás zajímalo, co si myslí jedna podivná holubí partička, tak C.D.Payne to pěkně popsal v knížce Holubí mambo. Hurá do knihkupectví.
Dnes je tomu přesně rok (tj. 365 dní - slovy: třistašedesátpět dní), co NEKOUŘÍM!
Je to skvělé - kuřákům doporučuji vyzkoušet.
Rád bych upozornil na jednu petici, která je v médiích (schválně?) přehlížena:
PROTEST PROTI KAPITULANTSTVÍ (do dnešního dne podepsalo petici přes 33.000 lidí).
K petici jsem se připojil.
Aby to někdo nepochopil špatně (někteří lidé to s oblibou dělají): Přeji doktorům (a sestrám) vyšší platy, určitě si je zaslouží, ale způsob, který si LOK zvolil, tedy vydírání a dělání si z občanů rukojmí, je podle mého názoru prasárna.
Je to skvělé - kuřákům doporučuji vyzkoušet.
Rád bych upozornil na jednu petici, která je v médiích (schválně?) přehlížena:
PROTEST PROTI KAPITULANTSTVÍ (do dnešního dne podepsalo petici přes 33.000 lidí).
K petici jsem se připojil.
Aby to někdo nepochopil špatně (někteří lidé to s oblibou dělají): Přeji doktorům (a sestrám) vyšší platy, určitě si je zaslouží, ale způsob, který si LOK zvolil, tedy vydírání a dělání si z občanů rukojmí, je podle mého názoru prasárna.
Přišel jsem večer domů, rozsvítil jsem v předsíni a ... tma. Ze světla v předsíni vypadává žárovka, no a před rokem mě přestalo bavit ji každou chvilku zašroubovávat. Divné ale je, že první co udělám, když přijdu domů, je, že "rozsvítím". Dělám to už rok. Ale nepotřebuji psychologa, potřebuji si zajít do OBI pro novou objímku na žárovku ... anebo psychologa, který by mi pro tu objímku od OBI zašel. A proč že se vám svěřuji s takovou píčovinou? Protože bych si to díky tomu mohl konečně zapamatovat a zajet do OBI pro tu objímku.
No a když už jsem u píčovin, tak se mrkněte na obrázek, jaké se mi v telefonu vygenerovalo sudoku. Stačilo doplnit několik čísel a dílo bylo dokonáno.
A konec píčovin!
Nahodil jsem v antikvariátu v Bělehradské ulici a ulovil jsem několik skvostných literárních macků. Zejména po jednom jdu už delší dobu, jenomže jsem lovil ve špatných knihkupectvích. Podařilo se mi konečně ulovit Stébla trávy od Walta Whitmana. Je to vydání z roku 1955 – s plachetnicí na obalu (s tuzemákem to nic společného nemá). V knížce jsem našel Kontrolní kupon, na kterém stojí: "Zjistí-li kupující v knize závažnou technickou vadu, má právo tuto knihu vyměnit ..." To už se dnes raději nedělá - nová knížka má technickou závadu ve chvíli, kdy ji otevřete. Ale abych nepřeháněl, tak "dražší" knížky mají dobrou vazbu a vydrží.
No a dvakrát mi skočil na háček Johann Wolfgang Goethe. Jednou jsem ulovil výbor z poezie a jednou Utrpení mladého Werthera – kolibříka. Je tam krásná první věta: "Jak jsem rád, že jsem odešel!."
Z Bělehradské jsem si udělal procházku na Invalidovnu. Když jsem si to mrcasil kolem Vinohradského divadla, přepadly mě divné verše. Vůbec jsem na to nebyl připravenej. Byly to verše taneční (Tančím si svůj malý život ...), ale protože jsem do tanečních nechodil a ani jinak netančím (kromě toho baletu), tak šly přepadnout někoho jiného. Když jsem šel Kubelíkovou ulicí na Žižkově (čau kluci! - bydlí tam kamarádi), překvapily mě verše satiricko-sportovní (Začnu-li pěstovat sport – spáchejte na mně – prosím vás pěkně – strašlivý mord), ale nakonec jsem usoudil, že sport za nic nemůže a že proti němu vlastně nic nemám, tak jsem je nechal běžet. A pak mě napadlo, že poetické manýry vyvolává ve mně pan Goethe, který se pohupuje v brašně. Trochu se mi mistra zželelo, tak jsem se k němu naklonil, když mě nikdo neviděl (asi) a řekl jsem mu: "Mistře, nebojte se, za chvilku budeme doma." To ale Goethe netušil, že ještě půjdeme Žižkovským tunelem a že se zastavíme na dvě Plzně v Černý kočce. Ale na druhou stranu, když jsem si koupil jeho dvě knížky, tak by měl mít radost. Jen tak nějak tuším, že tantiémy už asi nedostane.
V knížce Posměšky a jízlivosti - Marcus Valerius Martialis, jsem narazil na pěkný epigram, který mi připomněl momentální vyděračskou akci Děkujeme, odcházíme aneb Náš exodus, váš exitus aneb Peníze nebo život:
Kdysi to býval lékař
Dnes
je hrobařem
V čem činí se hrobař
Činil se
Když byl lékařem
No a když už jsem u píčovin, tak se mrkněte na obrázek, jaké se mi v telefonu vygenerovalo sudoku. Stačilo doplnit několik čísel a dílo bylo dokonáno.
A konec píčovin!
Nahodil jsem v antikvariátu v Bělehradské ulici a ulovil jsem několik skvostných literárních macků. Zejména po jednom jdu už delší dobu, jenomže jsem lovil ve špatných knihkupectvích. Podařilo se mi konečně ulovit Stébla trávy od Walta Whitmana. Je to vydání z roku 1955 – s plachetnicí na obalu (s tuzemákem to nic společného nemá). V knížce jsem našel Kontrolní kupon, na kterém stojí: "Zjistí-li kupující v knize závažnou technickou vadu, má právo tuto knihu vyměnit ..." To už se dnes raději nedělá - nová knížka má technickou závadu ve chvíli, kdy ji otevřete. Ale abych nepřeháněl, tak "dražší" knížky mají dobrou vazbu a vydrží.
No a dvakrát mi skočil na háček Johann Wolfgang Goethe. Jednou jsem ulovil výbor z poezie a jednou Utrpení mladého Werthera – kolibříka. Je tam krásná první věta: "Jak jsem rád, že jsem odešel!."
Z Bělehradské jsem si udělal procházku na Invalidovnu. Když jsem si to mrcasil kolem Vinohradského divadla, přepadly mě divné verše. Vůbec jsem na to nebyl připravenej. Byly to verše taneční (Tančím si svůj malý život ...), ale protože jsem do tanečních nechodil a ani jinak netančím (kromě toho baletu), tak šly přepadnout někoho jiného. Když jsem šel Kubelíkovou ulicí na Žižkově (čau kluci! - bydlí tam kamarádi), překvapily mě verše satiricko-sportovní (Začnu-li pěstovat sport – spáchejte na mně – prosím vás pěkně – strašlivý mord), ale nakonec jsem usoudil, že sport za nic nemůže a že proti němu vlastně nic nemám, tak jsem je nechal běžet. A pak mě napadlo, že poetické manýry vyvolává ve mně pan Goethe, který se pohupuje v brašně. Trochu se mi mistra zželelo, tak jsem se k němu naklonil, když mě nikdo neviděl (asi) a řekl jsem mu: "Mistře, nebojte se, za chvilku budeme doma." To ale Goethe netušil, že ještě půjdeme Žižkovským tunelem a že se zastavíme na dvě Plzně v Černý kočce. Ale na druhou stranu, když jsem si koupil jeho dvě knížky, tak by měl mít radost. Jen tak nějak tuším, že tantiémy už asi nedostane.
V knížce Posměšky a jízlivosti - Marcus Valerius Martialis, jsem narazil na pěkný epigram, který mi připomněl momentální vyděračskou akci Děkujeme, odcházíme aneb Náš exodus, váš exitus aneb Peníze nebo život:
Kdysi to býval lékař
Dnes
je hrobařem
V čem činí se hrobař
Činil se
Když byl lékařem
Přeji skvělý rok 2011 ... ať Vás blechy štípou celou noc - celej rok ... atd.
Jistě jste si všimli, co se týče básniček a skladbiček, nebyla to letos žádná sláva. To nevadí. Nový rok začnu novou skladbičkou - nezvykle veselou kytarovou brnkačkou.
A jako minulý rok, seznam vybraných hesel z vyhledávačů, přes které se kde kdo dostal na kosí stránky (text jsem opět neupravoval):
Seznam: zaražka pod vagon bazar
Seznam: pica pica kytara
Google Obrázky: klasicka vyvrtka
Google: zarážka knížky kočka
Google Obrázky: kos
Seznam: ječné zrno u psů
Seznam: článek o významných člověcích
Google: opilý klimatolog z brna v české televizi
Google Obrázky: erb kosa
Google Obrázky: zubní pasta obal
Seznam: večerníček létající jeseter
Google: Paul Verlain Dostaveníčko
Google Obrázky: obrázky celých lidí
Google Obrázky: šelma 666 sledování lidí
Google Obrázky: skleníčka s úsměvem
Google Obrázky: jak mit nohy u trikovy kolobezce
Google Obrázky: přání k narozeninám pivo
Google Obrázky: dějiny klarinetu
Google Obrázky: nahrávání kytarové kvarteto
Google Obrázky: svatební stůl zelený
Google: turdus znamená
Google Obrázky: skleničky naruby
Google: lechtali ho o prestavce
Google Obrázky: znamení kosa
Google: máme nonstop roztaženo zavolejte pány text
Google: máte štěstí že jdu právě kolem youtube
Seznam: kos ornitolog
Seznam: nákup hřebenů na borůvky přes internet
Google: google.cz zdravi jecne zrno v oku
Seznam: vladimír matějček básně
Google: turdus merula co je to
Seznam: říkanky o víně
Google: věnování tracyho tygra
Google Obrázky: něco vtipného pro muže k 50 narozeninám
Google: básnička fantomas
Seznam: koupim past na bažanty
Google: básnička o kachně
Seznam: básně novomanželům
Seznam: latinsky kachna
Seznam: básnička o rybách
Seznam: basnicka k prvnimu vyroci seznameni
Seznam: člověčí ryba
Google: AHA special zaručené rady do kuchyně našich babiček
Google: divadlo černí kosové
Google: plavat s jecnym zrnem
Seznam: historické plomby
Google: Poirot - 24 černých kosů
Seznam: vesele prihody s vanocnim kaprem na fotografiich
Google: tracyho tygr nejznámější úryvek
Seznam: blackberry equalizer
Seznam: Básničky na dobrou noc
Google: "Máte ovčí sýr?"
Centrum: básničky o kachně
Google: říkanka o ostružině
Jistě jste si všimli, co se týče básniček a skladbiček, nebyla to letos žádná sláva. To nevadí. Nový rok začnu novou skladbičkou - nezvykle veselou kytarovou brnkačkou.
A jako minulý rok, seznam vybraných hesel z vyhledávačů, přes které se kde kdo dostal na kosí stránky (text jsem opět neupravoval):
Seznam: zaražka pod vagon bazar
Seznam: pica pica kytara
Google Obrázky: klasicka vyvrtka
Google: zarážka knížky kočka
Google Obrázky: kos
Seznam: ječné zrno u psů
Seznam: článek o významných člověcích
Google: opilý klimatolog z brna v české televizi
Google Obrázky: erb kosa
Google Obrázky: zubní pasta obal
Seznam: večerníček létající jeseter
Google: Paul Verlain Dostaveníčko
Google Obrázky: obrázky celých lidí
Google Obrázky: šelma 666 sledování lidí
Google Obrázky: skleníčka s úsměvem
Google Obrázky: jak mit nohy u trikovy kolobezce
Google Obrázky: přání k narozeninám pivo
Google Obrázky: dějiny klarinetu
Google Obrázky: nahrávání kytarové kvarteto
Google Obrázky: svatební stůl zelený
Google: turdus znamená
Google Obrázky: skleničky naruby
Google: lechtali ho o prestavce
Google Obrázky: znamení kosa
Google: máme nonstop roztaženo zavolejte pány text
Google: máte štěstí že jdu právě kolem youtube
Seznam: kos ornitolog
Seznam: nákup hřebenů na borůvky přes internet
Google: google.cz zdravi jecne zrno v oku
Seznam: vladimír matějček básně
Google: turdus merula co je to
Seznam: říkanky o víně
Google: věnování tracyho tygra
Google Obrázky: něco vtipného pro muže k 50 narozeninám
Google: básnička fantomas
Seznam: koupim past na bažanty
Google: básnička o kachně
Seznam: básně novomanželům
Seznam: latinsky kachna
Seznam: básnička o rybách
Seznam: basnicka k prvnimu vyroci seznameni
Seznam: člověčí ryba
Google: AHA special zaručené rady do kuchyně našich babiček
Google: divadlo černí kosové
Google: plavat s jecnym zrnem
Seznam: historické plomby
Google: Poirot - 24 černých kosů
Seznam: vesele prihody s vanocnim kaprem na fotografiich
Google: tracyho tygr nejznámější úryvek
Seznam: blackberry equalizer
Seznam: Básničky na dobrou noc
Google: "Máte ovčí sýr?"
Centrum: básničky o kachně
Google: říkanka o ostružině
Ježíšek
Když jsem byl malý, motal jsem se na Štědrý den mamince v kuchyni. Nevím už kolik mi bylo let (4-5), ale že jsem se motal v kuchyni, to vím určitě - v kuchyni se motám dodnes (i když jsem tam sám). Ani si nepamatuji, co jsem tam dělal, ale hádám, že jsem měl spadeno na cukroví. Kuchyň jsme měli hned vedle obýváku, kde na druhé straně u okna stál vánoční stromeček - ještě bez dárků. Z kuchyně bylo do obýváku vidět, ale jen z jednoho místa a na něm jsem se zrovna nevyskytoval - nebylo tam cukroví. Najednou prásklo okno. Vyletěl jsem z kuchyně do obýváku a koukám, pod stromečkem jsou dárky a na stromečku prská jedna prskavka. Šel jsem se podívat k oknu za závěsy, jestli tam není schovaný tatínek. Nebyl tam. Dodnes nevím, jak tohle udělal - jak to stihnul. A ani se ho nebudu ptát, protože moc dobře vím, co by mi odpověděl: "To byl přece Ježíšek" - a usmál by se pod fousy.
Dárek
Je tomu dávno, co v jednom domě, v jednom bytě, žila Věra se svým manželem Standou a s bratrem Petrem. Petr měl v pokoji pěknou knihovnu. Věra s Petrem měli bratra Ivana, který žil se svou ženou Evou někde úplně jinde.
Blížili se Vánoce.
Standa koupil Evě knížku - budeme ji říkat KNIHA – a schoval ji u Petra v knihovně. Petr o tom nevěděl. Na Štědrý den si šel Standa pro KNIHU k Petrovi do knihovny, ale nebyla tam. Petr o KNIZE nic nevěděl.
Co dal Standa Evě pod stromeček nevím, ale vím, co dostal pod stromeček Standa. KNIHU. Dostal ji od Ivana, který byl před Štědrým dnem na návštěvě u sourozenců, a když uviděl v Petrově knihovně novou knížku, napadlo ho, že by s ní mohl udělat radost Standovi a zabalil mu ji pod stromeček.
Tento příběh mi vyprávěl dědeček Ivan.
K psaní jsem si pustil skvělé CD Michaela Nymana LIVE (1994) - mňam. Jak jste se jistě dočetli na Wikipedii, tak Michael Nyman je velice známý a uznávaný skladatel. Dost možná znáte jeho hudbu z filmů. Pokud máte rádi minimalistickou nebo jakoukoli zajímavou hudbu, tak určitě nastražte uši a vychutnejte si pár skladbiček z Youtube - je to lahůdka:
Michael Nyman Band - Time Lapse
Michael Nyman Band - Chasing Sheep is Best Left to Shepherds
A tuhle možná znáte z filmu Piano:
Michael Nyman - The heart asks pleasure first
No a na závěr nějakou vánoční ... hmmm ... tak co třeba God Rest Ye Merry Gentleman v podání Iana Andersona, jeho povedené partičky a orchestru: Orchestral God Rest Ye Merry Gentleman
Když jsem byl malý, motal jsem se na Štědrý den mamince v kuchyni. Nevím už kolik mi bylo let (4-5), ale že jsem se motal v kuchyni, to vím určitě - v kuchyni se motám dodnes (i když jsem tam sám). Ani si nepamatuji, co jsem tam dělal, ale hádám, že jsem měl spadeno na cukroví. Kuchyň jsme měli hned vedle obýváku, kde na druhé straně u okna stál vánoční stromeček - ještě bez dárků. Z kuchyně bylo do obýváku vidět, ale jen z jednoho místa a na něm jsem se zrovna nevyskytoval - nebylo tam cukroví. Najednou prásklo okno. Vyletěl jsem z kuchyně do obýváku a koukám, pod stromečkem jsou dárky a na stromečku prská jedna prskavka. Šel jsem se podívat k oknu za závěsy, jestli tam není schovaný tatínek. Nebyl tam. Dodnes nevím, jak tohle udělal - jak to stihnul. A ani se ho nebudu ptát, protože moc dobře vím, co by mi odpověděl: "To byl přece Ježíšek" - a usmál by se pod fousy.
Dárek
Je tomu dávno, co v jednom domě, v jednom bytě, žila Věra se svým manželem Standou a s bratrem Petrem. Petr měl v pokoji pěknou knihovnu. Věra s Petrem měli bratra Ivana, který žil se svou ženou Evou někde úplně jinde.
Blížili se Vánoce.
Standa koupil Evě knížku - budeme ji říkat KNIHA – a schoval ji u Petra v knihovně. Petr o tom nevěděl. Na Štědrý den si šel Standa pro KNIHU k Petrovi do knihovny, ale nebyla tam. Petr o KNIZE nic nevěděl.
Co dal Standa Evě pod stromeček nevím, ale vím, co dostal pod stromeček Standa. KNIHU. Dostal ji od Ivana, který byl před Štědrým dnem na návštěvě u sourozenců, a když uviděl v Petrově knihovně novou knížku, napadlo ho, že by s ní mohl udělat radost Standovi a zabalil mu ji pod stromeček.
Tento příběh mi vyprávěl dědeček Ivan.
K psaní jsem si pustil skvělé CD Michaela Nymana LIVE (1994) - mňam. Jak jste se jistě dočetli na Wikipedii, tak Michael Nyman je velice známý a uznávaný skladatel. Dost možná znáte jeho hudbu z filmů. Pokud máte rádi minimalistickou nebo jakoukoli zajímavou hudbu, tak určitě nastražte uši a vychutnejte si pár skladbiček z Youtube - je to lahůdka:
Michael Nyman Band - Time Lapse
Michael Nyman Band - Chasing Sheep is Best Left to Shepherds
A tuhle možná znáte z filmu Piano:
Michael Nyman - The heart asks pleasure first
No a na závěr nějakou vánoční ... hmmm ... tak co třeba God Rest Ye Merry Gentleman v podání Iana Andersona, jeho povedené partičky a orchestru: Orchestral God Rest Ye Merry Gentleman
První dobrá kosí zpráva:
V příspěvku O vypalování, eskalátorech, kosech, ostružinách a kamarádech jsem se zmínil o čtyřiadvaceti černých kosech ... a "zamyslel" jsem se, zdali neexistuje nějaká říkanka. Existuje. Jmenuje se Sing a Song of Sixpence ...
Nejlepší bude, když si přečtete kousek emailu od Markéty Muzikantové (namalovala mou maličkost na hlavní stránce):
... Mimochodem - koukla jsem na kosí stránky a přečetla pár příspěvků. Zaujali mě ti kosi a Poirot. U nás jsem našla, že ta epizoda "Dvacetčtyři černých kosů" se v originále jmenuje "Four and Twenty Blackbirds" a to pak najdeš odkazů - no jeje. Konkrétně je to teda kousek dětský říkanky, kde je tato věta "four and twenty blackbirds baked in a pie". Docela zábavné pátrání a dá se to i celkem lehce přeložit (Agatha Christie má snad v každý druhý detektivce nějaké rýmovačky - třeba 10 malých černoušků, 8 prasátek ...).
No vida. Ještě že Markétu napadlo dát do Googlu originální název. Mě sice napadlo vyhledávat anglická slova, ale ne celej, originální, název. Jak se říká: "Chytrost nejsou žádné čáry."
Zatleskejme Markétě
... děkuji.
Překlad říkanky Zpívej píseň šestipence.
Druhá dobrá kosí zpráva:
Hledal jsem na internetu Kosí hrad. Prostě mě napadlo, že třeba takovej hrad existuje a já o něm nevím. Neexistuje. Stává se mi celkem často, že nenajdu to, co hledám, ale za to najdu něco úplně jiného. Tak jsem objevil naučnou stezku Kosí potok.
Na jeře vyrazím na výlet a pokusím se cestu nějak zdokumentovat.
Třetí dobrá kosí zpráva:
Vyfotografoval jsem kosa (toho na obrázku). Otevřel jsem v neděli ráno okno a koukám, kos na větvi. Snímek jsem nazval "Kos se mnou nemluví" a najdete ho i s dalšíma fotkama na kosí téma v kosí galerce.
No a na závěr ta "špatná" zpráva:
Kosí CD, o kterém jsem se zmiňoval u skladbičky Tak mě napadá ..., do konce roku rozhodně udělat nestihnu. Mám už vymyšlenej jinej termín, ale neprozradím ho, abych pak zase nemusel psát, že to nestihnu. Jsem to ale lišák.
A jen tak mimochodem, příští rok v červnu se na nás přijede podívat Ian Anderson ... i se smyčcovým kvartetem. Takže přeci jen dobrá zpráva na závěr.
V příspěvku O vypalování, eskalátorech, kosech, ostružinách a kamarádech jsem se zmínil o čtyřiadvaceti černých kosech ... a "zamyslel" jsem se, zdali neexistuje nějaká říkanka. Existuje. Jmenuje se Sing a Song of Sixpence ...
Nejlepší bude, když si přečtete kousek emailu od Markéty Muzikantové (namalovala mou maličkost na hlavní stránce):
... Mimochodem - koukla jsem na kosí stránky a přečetla pár příspěvků. Zaujali mě ti kosi a Poirot. U nás jsem našla, že ta epizoda "Dvacetčtyři černých kosů" se v originále jmenuje "Four and Twenty Blackbirds" a to pak najdeš odkazů - no jeje. Konkrétně je to teda kousek dětský říkanky, kde je tato věta "four and twenty blackbirds baked in a pie". Docela zábavné pátrání a dá se to i celkem lehce přeložit (Agatha Christie má snad v každý druhý detektivce nějaké rýmovačky - třeba 10 malých černoušků, 8 prasátek ...).
No vida. Ještě že Markétu napadlo dát do Googlu originální název. Mě sice napadlo vyhledávat anglická slova, ale ne celej, originální, název. Jak se říká: "Chytrost nejsou žádné čáry."
Zatleskejme Markétě
... děkuji.
Překlad říkanky Zpívej píseň šestipence.
Druhá dobrá kosí zpráva:
Hledal jsem na internetu Kosí hrad. Prostě mě napadlo, že třeba takovej hrad existuje a já o něm nevím. Neexistuje. Stává se mi celkem často, že nenajdu to, co hledám, ale za to najdu něco úplně jiného. Tak jsem objevil naučnou stezku Kosí potok.
Na jeře vyrazím na výlet a pokusím se cestu nějak zdokumentovat.
Třetí dobrá kosí zpráva:
Vyfotografoval jsem kosa (toho na obrázku). Otevřel jsem v neděli ráno okno a koukám, kos na větvi. Snímek jsem nazval "Kos se mnou nemluví" a najdete ho i s dalšíma fotkama na kosí téma v kosí galerce.
No a na závěr ta "špatná" zpráva:
Kosí CD, o kterém jsem se zmiňoval u skladbičky Tak mě napadá ..., do konce roku rozhodně udělat nestihnu. Mám už vymyšlenej jinej termín, ale neprozradím ho, abych pak zase nemusel psát, že to nestihnu. Jsem to ale lišák.
A jen tak mimochodem, příští rok v červnu se na nás přijede podívat Ian Anderson ... i se smyčcovým kvartetem. Takže přeci jen dobrá zpráva na závěr.
Dnes jsem otevřel schránku a vypadla na mě obálka nezvyklých rozměrů a já hned věděl co to je a zatetelil jsem se, jako jsem se už dlouho nezatetelil. Představte si, přišlo mi CD Picture This od Andrewa Giddingse. Tedy ono mi nepřišlo přímo od Giddingse, ale je to jeho CD. Hned jsem ho vyfotografoval, abyste ho taky viděli, páč Vás to určitě hrozně zajímá. Všimněte si podpisu, to je origoš.
Zvědavě jsem si Picture This pustil, otevřel jsem si plechovku buráků a teď, když už jsem konečně buráky dožral, Vám mohu napsat, co jsem slyšel.
Slyšel jsem 17 moc pěkných příběhů. Tím nechci říci, že by šlo o nějaké koncepční album, prostě ty skladbičky něco vypráví. Klidně by to mohla být filmová hudba ... a dost možná že i je. Ty příběhy jsou každopádně zajímavé, nenudí, není to, jako když si zapnete rádio a nevíte, jestli si z vás někdo dělá legraci, nebo to myslí opravdu vážně, kdepak, tyhle příběhy neotravují, nepředvádí se, nevyžadují za každou cenu pozornost, prostě jsou zajímavě vyprávěné a tím si mě podmanily. Prostě si je jen tak představuji a právě o to, řekl bych, panu Giddingsovi šlo. Opravdu se mu to povedlo. Už tady tu desku jedu potřetí a opravdu mě baví. Dokonce jsem připálil tousty, no představte si.
A taky si představte, no jen to zkuste, že opravdu existuje CD s hudbou k minimalistickému baletu Jessie a Morgiana, jak jsem o tom minule psal. Řekla mi to sama paní skladatelka Gabriela Vermelho, tak to bude pravda. Už se na to CD moc těším, páč bude jistě plné zajímavých představ.
A příště třeba něco o představách ... jen si to momentálně neumím představit.
Zvědavě jsem si Picture This pustil, otevřel jsem si plechovku buráků a teď, když už jsem konečně buráky dožral, Vám mohu napsat, co jsem slyšel.
Slyšel jsem 17 moc pěkných příběhů. Tím nechci říci, že by šlo o nějaké koncepční album, prostě ty skladbičky něco vypráví. Klidně by to mohla být filmová hudba ... a dost možná že i je. Ty příběhy jsou každopádně zajímavé, nenudí, není to, jako když si zapnete rádio a nevíte, jestli si z vás někdo dělá legraci, nebo to myslí opravdu vážně, kdepak, tyhle příběhy neotravují, nepředvádí se, nevyžadují za každou cenu pozornost, prostě jsou zajímavě vyprávěné a tím si mě podmanily. Prostě si je jen tak představuji a právě o to, řekl bych, panu Giddingsovi šlo. Opravdu se mu to povedlo. Už tady tu desku jedu potřetí a opravdu mě baví. Dokonce jsem připálil tousty, no představte si.
A taky si představte, no jen to zkuste, že opravdu existuje CD s hudbou k minimalistickému baletu Jessie a Morgiana, jak jsem o tom minule psal. Řekla mi to sama paní skladatelka Gabriela Vermelho, tak to bude pravda. Už se na to CD moc těším, páč bude jistě plné zajímavých představ.
A příště třeba něco o představách ... jen si to momentálně neumím představit.
19.9.2010 jsem byl v Malostranské besedě na premiéře tanečního hororu Jessie a Morginana. Tančilo nezávislé uskupení profesionálních tanečníků ULTRA – MINIMAL – BALET (UMB). Choreografii vytvořila Alena Pešková, která tančila Morgianu a hudbu zkomponovala Gabriela Vermelho.
Když jsem se blížil k Malostranské besedě, říkal jsem si, jestli mám na nějaký "tanec" vůbec chodit, protože výrazový tanec, nebo balet (ani minimalistický) mi nic neříkají – přiznám se, nerozumím tomu. A dnes jsem rád, že jsem to viděl a slyšel, protože to bylo naprosto skvělé. Pobavilo mě (kromě jiného), jak dva kluci tančili opilce a zamilovaného (do Jassie) u biliáru. Taky jsem už v životě tančil "balet" (JAK DOBŘE VÍTE), ale neúmyslně a v tom je dost podstatný rozdíl.
Ovšem skutečný důvod, proč se o tomto zážitku zmiňuji, je hudba. Už jste někdy seděli na židli a ještě jste si sedli na zadek? Mně se to stává na koncertech Jethro Tull, ale že se mi něco takového přihodí v Malostranské Besedě, tak to mě opravdu nenapadlo.
U tanečního představení by to asi mělo být tak, že sleduji tanec a hudba v pozadí mě neruší, protože podbarvuje děj. V tomto případě to bylo tak, že jsem poslouchal hudbu a nerušil mě tanec, který sice hudbu nepodbarvoval, ale za to s ní něžně kopuloval (nezlobte se na mě, neumím moc dobře popisovat pocity). Hudba mě zaujala natolik, že jsem ji vnímal jako hlavní součást.
Skladatelka Gabriela Vermelho hrála vypravěčku (osud), pila víno, kouřila cigáro, nádherně zpívala a hrála na kvinton (o tomto nástroji jsem neměl nejmenší tušení), což je něco jako viola. No a právě zvuk violy (v tomto případě kvintonu), který skladbám dominoval, zbožňuji. Housle mečí, ječí, skřípají, kdákají, krákají a tak všelijak, ale viola, ta mluví. Když hledal Bůh hlas pro člověka, základem mu byla viola (já vím, že vznikla až později, ale to je tím, že na ni člověk tak pozdě přišel, Bůh ji znal už dávno).
Takže tedy: Moc se mi to líbilo a smekám.
Hudbu z tohoto představení bych si klidně pořídil na CéDéčku a dal bych si ho hnedle vedle Dance Music od Johna Calea, což je shodou okolností skvostná minimalistická hudba pro balet.
Dodatek:
Jak jsem se téměř nelichotivě zmínil o houslích, tak bych rád podotkl, že mám housle jako nástroj rád, jen mám prostě většinu nástrojů raději.
Příběh Jassie A Morgiana můžete znát ze stejnojmenné knížky Alexandra Grina, nebo z filmu Juraje Herze Morgiana s Ivou Janžurovou.
Když jsem se blížil k Malostranské besedě, říkal jsem si, jestli mám na nějaký "tanec" vůbec chodit, protože výrazový tanec, nebo balet (ani minimalistický) mi nic neříkají – přiznám se, nerozumím tomu. A dnes jsem rád, že jsem to viděl a slyšel, protože to bylo naprosto skvělé. Pobavilo mě (kromě jiného), jak dva kluci tančili opilce a zamilovaného (do Jassie) u biliáru. Taky jsem už v životě tančil "balet" (JAK DOBŘE VÍTE), ale neúmyslně a v tom je dost podstatný rozdíl.
Ovšem skutečný důvod, proč se o tomto zážitku zmiňuji, je hudba. Už jste někdy seděli na židli a ještě jste si sedli na zadek? Mně se to stává na koncertech Jethro Tull, ale že se mi něco takového přihodí v Malostranské Besedě, tak to mě opravdu nenapadlo.
U tanečního představení by to asi mělo být tak, že sleduji tanec a hudba v pozadí mě neruší, protože podbarvuje děj. V tomto případě to bylo tak, že jsem poslouchal hudbu a nerušil mě tanec, který sice hudbu nepodbarvoval, ale za to s ní něžně kopuloval (nezlobte se na mě, neumím moc dobře popisovat pocity). Hudba mě zaujala natolik, že jsem ji vnímal jako hlavní součást.
Skladatelka Gabriela Vermelho hrála vypravěčku (osud), pila víno, kouřila cigáro, nádherně zpívala a hrála na kvinton (o tomto nástroji jsem neměl nejmenší tušení), což je něco jako viola. No a právě zvuk violy (v tomto případě kvintonu), který skladbám dominoval, zbožňuji. Housle mečí, ječí, skřípají, kdákají, krákají a tak všelijak, ale viola, ta mluví. Když hledal Bůh hlas pro člověka, základem mu byla viola (já vím, že vznikla až později, ale to je tím, že na ni člověk tak pozdě přišel, Bůh ji znal už dávno).
Takže tedy: Moc se mi to líbilo a smekám.
Hudbu z tohoto představení bych si klidně pořídil na CéDéčku a dal bych si ho hnedle vedle Dance Music od Johna Calea, což je shodou okolností skvostná minimalistická hudba pro balet.
Dodatek:
Jak jsem se téměř nelichotivě zmínil o houslích, tak bych rád podotkl, že mám housle jako nástroj rád, jen mám prostě většinu nástrojů raději.
Příběh Jassie A Morgiana můžete znát ze stejnojmenné knížky Alexandra Grina, nebo z filmu Juraje Herze Morgiana s Ivou Janžurovou.
Podzim je tu!
Pálím jedno za druhým ...
... kapelní CD Syrový tóny v Kaštanu. S každým CéDéčkem se trochu pomazlím, páč musím vyříznout obal, přehnout ho, vypálit a potisknout CD a pak to pěkně zkompletovat do plastové pošetky. Ale je to radost ... dělat něco rukama je vždycky radost.
Četl jsem, že se budou instalovat na eskalátory kartáče kvůli bezpečnosti. Čas od času tam někdo strčí nohu a ošklivě se poraní. Chtělo by se říci: "Tak kartáče už máme a teď by to ještě chtělo lidi, kteří nebudou strkat nohy tam, kam nemají."
Nedávno jsem jel na jezdících schodech a přede mnou stála paní se dvěma holčičkami. Jedna už dosáhla na pohyblivé madlo a tak se jednou rukou držela a druhou držel sestřičku za ruku, aby neupadla. Přemýšlel jsem, že je obejdu a sejdu dolů, jenomže v tu chvíli se ta starší naklonila k malé sestřičce a velice vážně jí řekla: "Ani se nehni, nebo ti to uřízne nohu." ... Ani jsem se nehnul.
Jedna z epizod skvělého seriálu Hercule Poirot, se jmenuje Dvacet čtyři černých kosů. Vyšla už dávno, ale zrovna DVD s touhle epizodou (druhé DVD v sérii) jsem neměl. Před pár dny se mi konečně dostalo do spárů. Mnohem více než zápletka mě zajímalo těch 24 černých kosů, to se rozumí. V příběhu proběhne rozhovor mezi Poirotem a kapitánem Hastingsem (nějak takhle):
Poirot (zrovna ho něco napadlo): "No jistě, měl dvacet čtyři černých kosů na talíři."
Hastings: "Myslíte sekanou?"
Poirot: "Ne! Ostružinový koláč."
To mě pobavilo hned dvakrát. Zaprvé to bylo vtipné a zadruhé jsem před nějakou dobou napsal básničku, kde se zmiňuji, že se kosové potulují poblíž ostružin. No neměl jsem nejmenší tušení, že existuje takovéhle přirovnání. Tedy jestli opravdu existuje, možná si to jen tvůrci seriálu vymysleli. Nebo třeba mají v Anglii nějakou říkanku s kosem (blackbird) a ostužinou (blackberry).
Když jsem zadal do Googlu hesla blackbarry a blackbird, tak mi to našlo nějakou Twitter aplikaci Blackbird, pro smartphony BlackBerry. No, to jsem sice nehledal, ale třeba se mi to někdy bude hodit.
Jestli někdo víte něco o kosech a ostružinách, tak mi napište, zajímá mě celosvětové kosí dění.
Kamarádi vyrazili 17.9. ve 24:00 z autobusového nádraží Florenc na cestu kolem ... tedy na cestu na kolech po Evropě. Jejich neuvěřitelná dobrodružství můžete sledovat na stánkách Shoolins on the road. Byl jsem jim 17tého zamávat, abych se přesvědčil, že opravdu odjeli ... jistota je jistota ... a taky měli slivovici.
Tak tedy pěkný výlet ... a nezapomeňte pozdravovat kosí bratry tam v té cizině.
A taky jsem moc rád, že ta hemoroidová mast nakonec našla uplatnění.
Pálím jedno za druhým ...
... kapelní CD Syrový tóny v Kaštanu. S každým CéDéčkem se trochu pomazlím, páč musím vyříznout obal, přehnout ho, vypálit a potisknout CD a pak to pěkně zkompletovat do plastové pošetky. Ale je to radost ... dělat něco rukama je vždycky radost.
Četl jsem, že se budou instalovat na eskalátory kartáče kvůli bezpečnosti. Čas od času tam někdo strčí nohu a ošklivě se poraní. Chtělo by se říci: "Tak kartáče už máme a teď by to ještě chtělo lidi, kteří nebudou strkat nohy tam, kam nemají."
Nedávno jsem jel na jezdících schodech a přede mnou stála paní se dvěma holčičkami. Jedna už dosáhla na pohyblivé madlo a tak se jednou rukou držela a druhou držel sestřičku za ruku, aby neupadla. Přemýšlel jsem, že je obejdu a sejdu dolů, jenomže v tu chvíli se ta starší naklonila k malé sestřičce a velice vážně jí řekla: "Ani se nehni, nebo ti to uřízne nohu." ... Ani jsem se nehnul.
Jedna z epizod skvělého seriálu Hercule Poirot, se jmenuje Dvacet čtyři černých kosů. Vyšla už dávno, ale zrovna DVD s touhle epizodou (druhé DVD v sérii) jsem neměl. Před pár dny se mi konečně dostalo do spárů. Mnohem více než zápletka mě zajímalo těch 24 černých kosů, to se rozumí. V příběhu proběhne rozhovor mezi Poirotem a kapitánem Hastingsem (nějak takhle):
Poirot (zrovna ho něco napadlo): "No jistě, měl dvacet čtyři černých kosů na talíři."
Hastings: "Myslíte sekanou?"
Poirot: "Ne! Ostružinový koláč."
To mě pobavilo hned dvakrát. Zaprvé to bylo vtipné a zadruhé jsem před nějakou dobou napsal básničku, kde se zmiňuji, že se kosové potulují poblíž ostružin. No neměl jsem nejmenší tušení, že existuje takovéhle přirovnání. Tedy jestli opravdu existuje, možná si to jen tvůrci seriálu vymysleli. Nebo třeba mají v Anglii nějakou říkanku s kosem (blackbird) a ostužinou (blackberry).
Když jsem zadal do Googlu hesla blackbarry a blackbird, tak mi to našlo nějakou Twitter aplikaci Blackbird, pro smartphony BlackBerry. No, to jsem sice nehledal, ale třeba se mi to někdy bude hodit.
Jestli někdo víte něco o kosech a ostružinách, tak mi napište, zajímá mě celosvětové kosí dění.
Kamarádi vyrazili 17.9. ve 24:00 z autobusového nádraží Florenc na cestu kolem ... tedy na cestu na kolech po Evropě. Jejich neuvěřitelná dobrodružství můžete sledovat na stánkách Shoolins on the road. Byl jsem jim 17tého zamávat, abych se přesvědčil, že opravdu odjeli ... jistota je jistota ... a taky měli slivovici.
Tak tedy pěkný výlet ... a nezapomeňte pozdravovat kosí bratry tam v té cizině.
A taky jsem moc rád, že ta hemoroidová mast nakonec našla uplatnění.
Čtu v novinách, že konec prázdnin nepohladí ... bude pršet, bude zima a bude mlha. To je dost, konečně trochu inspirující počasí. Ale hlavně - letní vedra mají neblahý účinek na některé spoluobčany. Převážně v prázdninových měsících se například probouzejí podivná individua - a to po oslnění slunečním paprskem o teplotě cca 28 °C. Poznáte je snadno, píší články všeho druhu na téma ponožky a sandály. Není na to už nějaká diagnóza? Jistě se jim při ochlazení uleví.
Jako městská krysa jsem se nevyhnul nevšedním otázkám:
Dvaatřicetkrát jsem odpověděl na otázku "máte rád přírodu?" "Mám".
Pětadvacetkrát jsem odpověděl na otázku "Znáte organizaci Člověk v tísni?" "Znám".
A asi tak dvacetkrát jsem na obě otázky odpověděl "Heee" ... vyzkoušejte si to, řekněte "Hmm", ale s otevřenou pusou.
Dostal mě ale jeden z těch kršnů, co se poflakují po Praze v oranžových šatech, nebo jak se ten jejich ohoz jmenuje. Když jsem jednoho míjel, zvolal "Džentlmene!" a já se zastavil, páč takhle mě nikdy nikdo neoslovil. No a když už jsem se navnadil, tak zasekl a ulovil mě: "Muzikant co ... to vidím na první pohled ... a knížky ... jasně knížky, ty máš doma určitě pořádnou knihovnu", no to se mi líbilo. Nakonec jsem si koupil nějakou knížečku o ... ani nevím o čem. Prodal mi ji za pade a říkal "To dáš ... třeba v metru". Nedal jsem to.
19.1.2010 jsem psal, že dám zase za rok vědět, jak to vypadá s Xaphoonem. Ale kdepak, s novinkami jsem tu mnohme dřívě ... sám jsem to nečekal: Konečně se mi podařilo zahrát na Xaphoon v ladění C, s prstokladem C, tón C!!! Vím, zní to fádně, ale já to Céčko prostě nemohl vyloudit. Stačilo opravdu naštelovat hubu. Budou to už tak tři neděle, co se mi to pěkné Cé povedlo a od té doby cvičím. Už zahraji v jednoduché verzi Summertime (George Gershwin) a What a Wonderful World (Louis Armstrong – to není ten člověk, co udělal malý krok pro člověka, ale velký krok pro lidstvo). Teď jsem si přepsal pro Xaphoon Lute Suit v E moll (J.S.Bach – Bourée BWV996) do C moll, abych nemusel některé tóny přefukovat, páč na to si ještě netroufnu. Při jednom cvičení jsem si vzpomněl, že jsem se v šesti letech naučil na piano podle not písničku Když jsem byl maličký pacholíček. Tak jsem ji ještě ten den u kamaráda (ahoj Pepo) nahrál, abyste z toho taky něco měli: Když jsem byl maličký pacholíček – Xaphoon.
Skvělý muzikant a dlouholetý pianista Jethro Tull Andrew Giddings vydal sólovou desku Picture This. Už jsem si ji přes fanklub Jethro Tull objednal ... těším se a nezapomenu o ní napsat pár řádků. Jestli Vás zajímá "pohnutý" život tohoto umělce, mrkněte na Wikipedii.
Jethro Tull - Wond'ring Aloud (Andrew Giddings u piana)
A pěkný zbytek prázdnin ... bude pršet, bude zima a bude mlha.
Jako městská krysa jsem se nevyhnul nevšedním otázkám:
Dvaatřicetkrát jsem odpověděl na otázku "máte rád přírodu?" "Mám".
Pětadvacetkrát jsem odpověděl na otázku "Znáte organizaci Člověk v tísni?" "Znám".
A asi tak dvacetkrát jsem na obě otázky odpověděl "Heee" ... vyzkoušejte si to, řekněte "Hmm", ale s otevřenou pusou.
Dostal mě ale jeden z těch kršnů, co se poflakují po Praze v oranžových šatech, nebo jak se ten jejich ohoz jmenuje. Když jsem jednoho míjel, zvolal "Džentlmene!" a já se zastavil, páč takhle mě nikdy nikdo neoslovil. No a když už jsem se navnadil, tak zasekl a ulovil mě: "Muzikant co ... to vidím na první pohled ... a knížky ... jasně knížky, ty máš doma určitě pořádnou knihovnu", no to se mi líbilo. Nakonec jsem si koupil nějakou knížečku o ... ani nevím o čem. Prodal mi ji za pade a říkal "To dáš ... třeba v metru". Nedal jsem to.
19.1.2010 jsem psal, že dám zase za rok vědět, jak to vypadá s Xaphoonem. Ale kdepak, s novinkami jsem tu mnohme dřívě ... sám jsem to nečekal: Konečně se mi podařilo zahrát na Xaphoon v ladění C, s prstokladem C, tón C!!! Vím, zní to fádně, ale já to Céčko prostě nemohl vyloudit. Stačilo opravdu naštelovat hubu. Budou to už tak tři neděle, co se mi to pěkné Cé povedlo a od té doby cvičím. Už zahraji v jednoduché verzi Summertime (George Gershwin) a What a Wonderful World (Louis Armstrong – to není ten člověk, co udělal malý krok pro člověka, ale velký krok pro lidstvo). Teď jsem si přepsal pro Xaphoon Lute Suit v E moll (J.S.Bach – Bourée BWV996) do C moll, abych nemusel některé tóny přefukovat, páč na to si ještě netroufnu. Při jednom cvičení jsem si vzpomněl, že jsem se v šesti letech naučil na piano podle not písničku Když jsem byl maličký pacholíček. Tak jsem ji ještě ten den u kamaráda (ahoj Pepo) nahrál, abyste z toho taky něco měli: Když jsem byl maličký pacholíček – Xaphoon.
Skvělý muzikant a dlouholetý pianista Jethro Tull Andrew Giddings vydal sólovou desku Picture This. Už jsem si ji přes fanklub Jethro Tull objednal ... těším se a nezapomenu o ní napsat pár řádků. Jestli Vás zajímá "pohnutý" život tohoto umělce, mrkněte na Wikipedii.
Jethro Tull - Wond'ring Aloud (Andrew Giddings u piana)
A pěkný zbytek prázdnin ... bude pršet, bude zima a bude mlha.
K pokračování článku Něco o knížkách mě inspirovala včerejší příhoda: Táta mi přinesl knížku Ivana Klímy Má veselá jitra s tím, že je to moje knížka a že v ní mám nějakou záložku. Když mi knížku předával, smál se pod vousy. Otevřel jsem knížku na záložce a koukám, že je na ní něco napsáno mým písmem:
„A zatím na střeše tiše
Vrah piluje tvé lano
Z hladu vraždit, kručí mu v břiše“
Nemám tušení kdy, kde a proč jsem tohle napsal, ale napadlo mě, kolik asi máme v knihovně takovýchto „ztracených“ záložek ... a jestli se například tahle neobjevila právě
z nějakého důvodu ... nemůžu na žádný přijít ... tedy kromě toho, že už bych mohl dát na stránky nějakou básničku ... tuhle ne.
Určitě je dobré vědět, že knížka kolikrát skrývá i jiné překvapení, než si pro nás připravil její autor.
Myslím si, že jsem před lety schoval do nějaké knížky dvoutisícovku ... jako že na mne jednoho dne vypadne a já budu mít velikou radost. Jenomže si vůbec nepamatuji, jestli je to pravda.
Jednou ráno jsem doběhl na záchod a tam jsem zjistil, po velice důkladném prohledání záchodu
i okolí, že došel hajzlpapír. Taková situace se dá řešit různě, například já si zajdu do knihovny ... minimálně jednou mi zachránila zadek. Totiž (vidím Vaše zděšené obličeje), abych to vysvětlil, velice často začínám číst knížku na záchodě, takže jako záložku použiji právě toaletní papír ... knížku pak nedočtu a je to. Je ovšem lepší na to moc nespoléhat. Taky by Vás mohlo napadnout, že toaletní papír nebyl tam kde má normálně být právě proto, že jsem ho nacpal do knížek, ale musím Vás ubezpečit, že zase takový čtenář nejsem.
V roce 2008 jsem dostal od táty k Vánocům knížku C.S.Lewise Rady zkušeného ďábla. V knížce jsem našel věnování: Zdeňkovi, strejdovi – Krásné Vánoce 2006 – Ola (tzn.: Má sestřenice Ola dala tuhle knížku v roce 2006 mému tátovi).
A co by to bylo za příspěvek bez Jethro Tull:
Pořídil jsem si DVD Jethro Tull Live At AVO SESSION Basel z roku 2008 ... mňam.
Malá ochutnávka z Youtube:
Serenade to a Cuckoo
Nursie
„A zatím na střeše tiše
Vrah piluje tvé lano
Z hladu vraždit, kručí mu v břiše“
Nemám tušení kdy, kde a proč jsem tohle napsal, ale napadlo mě, kolik asi máme v knihovně takovýchto „ztracených“ záložek ... a jestli se například tahle neobjevila právě
z nějakého důvodu ... nemůžu na žádný přijít ... tedy kromě toho, že už bych mohl dát na stránky nějakou básničku ... tuhle ne.
Určitě je dobré vědět, že knížka kolikrát skrývá i jiné překvapení, než si pro nás připravil její autor.
Myslím si, že jsem před lety schoval do nějaké knížky dvoutisícovku ... jako že na mne jednoho dne vypadne a já budu mít velikou radost. Jenomže si vůbec nepamatuji, jestli je to pravda.
Jednou ráno jsem doběhl na záchod a tam jsem zjistil, po velice důkladném prohledání záchodu
i okolí, že došel hajzlpapír. Taková situace se dá řešit různě, například já si zajdu do knihovny ... minimálně jednou mi zachránila zadek. Totiž (vidím Vaše zděšené obličeje), abych to vysvětlil, velice často začínám číst knížku na záchodě, takže jako záložku použiji právě toaletní papír ... knížku pak nedočtu a je to. Je ovšem lepší na to moc nespoléhat. Taky by Vás mohlo napadnout, že toaletní papír nebyl tam kde má normálně být právě proto, že jsem ho nacpal do knížek, ale musím Vás ubezpečit, že zase takový čtenář nejsem.
V roce 2008 jsem dostal od táty k Vánocům knížku C.S.Lewise Rady zkušeného ďábla. V knížce jsem našel věnování: Zdeňkovi, strejdovi – Krásné Vánoce 2006 – Ola (tzn.: Má sestřenice Ola dala tuhle knížku v roce 2006 mému tátovi).
A co by to bylo za příspěvek bez Jethro Tull:
Pořídil jsem si DVD Jethro Tull Live At AVO SESSION Basel z roku 2008 ... mňam.
Malá ochutnávka z Youtube:
Serenade to a Cuckoo
Nursie
Když mi bylo tak deset/jedenáct, ptala se mě maminka, jak se mi líbilo na jedné akci, ze které jsem se právě vrátil. Jen jsem pokrčil rameny a zatvářil se znuděně. „Chcíp tam pes, co“, řekla. Zamyslel jsem se a zcela vážně jsem pronesl: „Ne, žádnej pes tam nechcíp“ – to bych o tom přece musel něco vědět.
A tady taky žádnej pes nechcíp ... jen to tak vypadá.
Chcípla mi ale, už zase, zvuková karta ... a to zrovna ve chvíli, kdy jsem se konečně rozhoupal k nahrávání. Ovšem kdybych nezačal nahrávat, nezjistil bych, že karta nenahrává. Nenahrává jen někdy a jen něco, proto jsem na to přišel až po roce.
No a já si taky trochu zachcípal. Před měsícem jsem se dostal do rukou doktorům a chvilku si se mnou pinkali jak při čtyřhře v badmintonu. Užil jsem si premiéru v nemocnici a nepříjemné chvíle při čekání na výsledky vyšetření ... zatím se ukázalo, že o žádné vážné onemocnění nejde ... ale na toto téma možná jindy, potřebuji si ještě urovnat myšlenky, stalo se toho nějak moc najednou.
Po jednom vyšetření jsem týden polehával, byla to jediná činnost, při které mi nebylo zle, a tak jsem si po dlouhé době „našel“ čas na poslouchání hudby. Učaroval mi pianista a skladatel Dave Brubeck. Jazzisti určitě znají Taka Five (napsal Paul Desmond) a Blue Rondo A La Turk o kterém jsem se zmiňoval v článku Dneska udělám to, co jsem včera odsunul na pozítří, to jsem ale ještě netušil, že mě ten člověk téměř uhrane – v dobrém slova smyslu.
A tady jedna lahůdka: Take Five na Youtube.
A na závěr jeden příběh ... o chcípání:
Kamarádovi chcípnul před rokem pes – sežral nějakou mňamku co našel někde v křoví a otrávil se. Pár měsíců na to šel po ulici a zpoza rohu vyběhl velice podobný pes. Kamarád to okomentoval: „Asi jsem ho špatně zakopal.“
A tady taky žádnej pes nechcíp ... jen to tak vypadá.
Chcípla mi ale, už zase, zvuková karta ... a to zrovna ve chvíli, kdy jsem se konečně rozhoupal k nahrávání. Ovšem kdybych nezačal nahrávat, nezjistil bych, že karta nenahrává. Nenahrává jen někdy a jen něco, proto jsem na to přišel až po roce.
No a já si taky trochu zachcípal. Před měsícem jsem se dostal do rukou doktorům a chvilku si se mnou pinkali jak při čtyřhře v badmintonu. Užil jsem si premiéru v nemocnici a nepříjemné chvíle při čekání na výsledky vyšetření ... zatím se ukázalo, že o žádné vážné onemocnění nejde ... ale na toto téma možná jindy, potřebuji si ještě urovnat myšlenky, stalo se toho nějak moc najednou.
Po jednom vyšetření jsem týden polehával, byla to jediná činnost, při které mi nebylo zle, a tak jsem si po dlouhé době „našel“ čas na poslouchání hudby. Učaroval mi pianista a skladatel Dave Brubeck. Jazzisti určitě znají Taka Five (napsal Paul Desmond) a Blue Rondo A La Turk o kterém jsem se zmiňoval v článku Dneska udělám to, co jsem včera odsunul na pozítří, to jsem ale ještě netušil, že mě ten člověk téměř uhrane – v dobrém slova smyslu.
A tady jedna lahůdka: Take Five na Youtube.
A na závěr jeden příběh ... o chcípání:
Kamarádovi chcípnul před rokem pes – sežral nějakou mňamku co našel někde v křoví a otrávil se. Pár měsíců na to šel po ulici a zpoza rohu vyběhl velice podobný pes. Kamarád to okomentoval: „Asi jsem ho špatně zakopal.“
Další dadaistické příběhy z Ultra-dada creatoru.
Londýn. Superluxusná reštaurácia.
Paroubek se poškrábe za uchem a povídá:
No jo, my tady stojíme. Nesednem si?
V pondělí poslali Stierlitze na popravu.
Z okna ho vidí maminka a zavolá na něj:
"Samozřejmě."
„Představ si, dnes ráno ve vlaku dva muži vstali, aby mi uvolnili místo."
Jeden křičel:
"Jste v pavilonu šelem."
Londýn. Superluxusná reštaurácia.
Paroubek se poškrábe za uchem a povídá:
No jo, my tady stojíme. Nesednem si?
V pondělí poslali Stierlitze na popravu.
Z okna ho vidí maminka a zavolá na něj:
"Samozřejmě."
„Představ si, dnes ráno ve vlaku dva muži vstali, aby mi uvolnili místo."
Jeden křičel:
"Jste v pavilonu šelem."
V minulém roce jsem psal o různých věcech, které jsem jen tak nokousnul a nějak jsem je pak hodil za hlavu - tak teď to napravuji.
Psal jsem, že dám vědět, jak dopadla objednávka CDčka Stage Left od Martina Barreho u firmy Audio3. Přišlo 6.10.2009 - zhruba čtrnáct dní od objednání (na objednávce byl termín dodání jeden měsíc). Barre použil pro každou skladbu jiný nástroj: elektrickou kytaru, akustickou kytaru, mandolínu, nebo bauzouki. V bookletu jsou obrázky všech nástrojů i s krátkým příběhem.
Na Stage Left jsem se moc těšil a i proto jsem asi očekával něco jiného, nicméně, jako kulisu, třeba k psaní tohoto příspěvku, si to rád pustím. Musím podotknout, že si doma dobrovolně pustím jen máloco, byť jen jako pozadí. Mnohem víc se mi líbí Barreho kytarové umění v Jethro Tull.
Zmiňoval jsem se taky o několika pokusech dojít na Pražský hrad na výstavu Cesta života / Rabi Löw. Jednoho pěkného dne jsem tam opravdu došel a udělal jsem dobře. Pěkně jsem se prošel, po hodně dlouhé době jsem si prohlédnul Pražský hrad a dozvěděl jsem se něco o MAHARALovi a jeho době. Samozřejmě, dnes se dá spousta informací najít na internetu (taky jsem si je tam našel), ale raději mám "živé" výstavy.
Na Pražském hradě jsem byl ale ještě jednou a to na výstavě obrazů Josefa Čapka. Paráda. To jsem vůbec netušil, kolik on namaloval prostitutek.
A co Xaphoon, ptáte se? Ne? To nevadí.
Nacvičil jsem si mezihru do jedné písničky, no a když jsem to pak na zkoušce "rozjel", zjistil jsem (a všichni kolem), že hraji úplně jiné tóny ... ovšem prstoklad seděl. Podle ladičky jsme zjistili (to mě doma nenapadlo), že Xaphoon je laděný v Bb a ne v C, jak má být. Jenomže model který mám, se vyrábí jen v ladění C. Nějak jsem si nevěděl rady co s tím, ale už to vím – probrali jsme to na stojáka u baru v Černé kočce s kamarádem, který si nedávno stejnej Xaphoon také pořídil. Chyba je v plátku, nebo v mé hubě – nebo v obojím. Takže je na čase zase trochu prohnat hubu ... držím si palce. Jak to dopadlo dám vědět zase za rok.
Psal jsem, že dám vědět, jak dopadla objednávka CDčka Stage Left od Martina Barreho u firmy Audio3. Přišlo 6.10.2009 - zhruba čtrnáct dní od objednání (na objednávce byl termín dodání jeden měsíc). Barre použil pro každou skladbu jiný nástroj: elektrickou kytaru, akustickou kytaru, mandolínu, nebo bauzouki. V bookletu jsou obrázky všech nástrojů i s krátkým příběhem.
Na Stage Left jsem se moc těšil a i proto jsem asi očekával něco jiného, nicméně, jako kulisu, třeba k psaní tohoto příspěvku, si to rád pustím. Musím podotknout, že si doma dobrovolně pustím jen máloco, byť jen jako pozadí. Mnohem víc se mi líbí Barreho kytarové umění v Jethro Tull.
Zmiňoval jsem se taky o několika pokusech dojít na Pražský hrad na výstavu Cesta života / Rabi Löw. Jednoho pěkného dne jsem tam opravdu došel a udělal jsem dobře. Pěkně jsem se prošel, po hodně dlouhé době jsem si prohlédnul Pražský hrad a dozvěděl jsem se něco o MAHARALovi a jeho době. Samozřejmě, dnes se dá spousta informací najít na internetu (taky jsem si je tam našel), ale raději mám "živé" výstavy.
Na Pražském hradě jsem byl ale ještě jednou a to na výstavě obrazů Josefa Čapka. Paráda. To jsem vůbec netušil, kolik on namaloval prostitutek.
A co Xaphoon, ptáte se? Ne? To nevadí.
Nacvičil jsem si mezihru do jedné písničky, no a když jsem to pak na zkoušce "rozjel", zjistil jsem (a všichni kolem), že hraji úplně jiné tóny ... ovšem prstoklad seděl. Podle ladičky jsme zjistili (to mě doma nenapadlo), že Xaphoon je laděný v Bb a ne v C, jak má být. Jenomže model který mám, se vyrábí jen v ladění C. Nějak jsem si nevěděl rady co s tím, ale už to vím – probrali jsme to na stojáka u baru v Černé kočce s kamarádem, který si nedávno stejnej Xaphoon také pořídil. Chyba je v plátku, nebo v mé hubě – nebo v obojím. Takže je na čase zase trochu prohnat hubu ... držím si palce. Jak to dopadlo dám vědět zase za rok.
Přeji příjemný rok 2010
... a ať je lepší než tenhle posr.... (to si přeji já).
V administraci počítadla přístupů můžu sledovat, jak se kdo dostal na kosí stránky, když na ně nepřistupoval přímo, ale nějakým způsobem je (předpokládám, že nechtěně) vyhledal.
Někdy je to docela legrace. U některých "hesel" jsem si nebyl vůbec jistý, tak jsem to vyzkoušel a opravdu jsem své stránky našel.
Tak třeba (texty jsem neupravoval):
Google: já a moje příšera povídání
Google: jak zatančit piruetu
Google: youtube kapr a konvička
Google Obrázky: ohavní lidé
Seznam: ucpané žlázky na očním víčku
Centrum: básnička o kachně
Google: jdu náhodou kolem hrabal
Google Obrázky: tomáš paštika
Google Obrázky: padesátikorunou to bolí
Google Obrázky: historické kovové plomby encyklopédia
Google: matej kokot
Google Obrázky: ryba na háčku
Google: psí uši
Google Obrázky: stojím v ulici
Seznam: basničky do vody
Seznam: výluky stanic metra
Google: kosí pozdrav
Seznam: rikanky o víne
Google Obrázky: tlustej matej
Seznam: chirurgický zákrok ječného zrna
Google: básnička motýl
Seznam: hospoda vysoka u zlateho kola
Google: něco o rybách
Seznam: básničky k vínu
Google: pobolívání čela
Google Obrázky: černý penis
Google: rozdil zvonkohra xylofon
Google: turdus merula ondřej
Seznam: když něco spadne do oka
Google Obrázky: létající bedna
Google: máte štěstí,že jdu kolem
Google: říkanka o bažantovi
Google Obrázky: večerní šaty motiv motýla
Seznam: chirurgický zákrok ječného zrna
Google: šlohni to rychle
Seznam: straka obecná zobrazit
Google: Turdus merula Kos
A samozřejmě
Seznam: jethro tull
Seznam: Ian Anderson Karlínské divadlo
... a ať je lepší než tenhle posr.... (to si přeji já).
V administraci počítadla přístupů můžu sledovat, jak se kdo dostal na kosí stránky, když na ně nepřistupoval přímo, ale nějakým způsobem je (předpokládám, že nechtěně) vyhledal.
Někdy je to docela legrace. U některých "hesel" jsem si nebyl vůbec jistý, tak jsem to vyzkoušel a opravdu jsem své stránky našel.
Tak třeba (texty jsem neupravoval):
Google: já a moje příšera povídání
Google: jak zatančit piruetu
Google: youtube kapr a konvička
Google Obrázky: ohavní lidé
Seznam: ucpané žlázky na očním víčku
Centrum: básnička o kachně
Google: jdu náhodou kolem hrabal
Google Obrázky: tomáš paštika
Google Obrázky: padesátikorunou to bolí
Google Obrázky: historické kovové plomby encyklopédia
Google: matej kokot
Google Obrázky: ryba na háčku
Google: psí uši
Google Obrázky: stojím v ulici
Seznam: basničky do vody
Seznam: výluky stanic metra
Google: kosí pozdrav
Seznam: rikanky o víne
Google Obrázky: tlustej matej
Seznam: chirurgický zákrok ječného zrna
Google: básnička motýl
Seznam: hospoda vysoka u zlateho kola
Google: něco o rybách
Seznam: básničky k vínu
Google: pobolívání čela
Google Obrázky: černý penis
Google: rozdil zvonkohra xylofon
Google: turdus merula ondřej
Seznam: když něco spadne do oka
Google Obrázky: létající bedna
Google: máte štěstí,že jdu kolem
Google: říkanka o bažantovi
Google Obrázky: večerní šaty motiv motýla
Seznam: chirurgický zákrok ječného zrna
Google: šlohni to rychle
Seznam: straka obecná zobrazit
Google: Turdus merula Kos
A samozřejmě
Seznam: jethro tull
Seznam: Ian Anderson Karlínské divadlo
V roce 2002 jsem zapíchl civilní službu v Karlínském divadle. Když jsem ho opouštěl vchodem pro zaměstnance, zapřísáhl jsem se, že do té budovy už nepáchnu (bylo to tak tak, protože po mně přišla potopa). To jsem ale netušil, že se tam 15.12.2009 vrátím hlavním vchodem.
Ian Anderson/Jethro Tull si udělal předvánoční turné po českých historických divadlech. Přizval si k tomu Škampovo kvarteto a já zase vzal rodiče, protože jsem tušil, že to bude pěkný zážitek.
A udělal jsem moc dobře, protože jsem zažil jeden z nejhezčích koncertů ... něco podobného jsem zažil v Lokti, když se Anderson mrcasil pod hradem, ale tenhle koncert byl úplně jiný, takže srovnání je na pytel. Z DýVíDýčka znám koncert Andersona/Jethro Tull s "Frankfurtskou filharmonií" (Frankfurt Neue Philharmonic Orchestra) - Ian Anderson Plays the Orchestral Jethro Tull (2005), ale i to je něco jiného. Těšil jsem se, že si na nás pan Anderson zase něco vymyslí ... a taky že jo.
Divadlo zhaslo ... ozval se zvuk vln tříštících se o útes (a modří už vědí) ... tmou se přikradly dvě postavy ... rozzářil se kužel světla na podiu a v něm Ian Anderson s upřeným pohledem do hlediště (to bylo magické) a Florian Ophale (skvělý kytarista – 26 let!) ... důmyslný, všemi mastmi mazaný kladkostroj se dal do pohybu písničkou Dun Ringill (Stormwatch – 1979 ... dobrý ročník, jen tak mimochodem).
Úvod byl pro mě opravdu překvapením, protože z koncertů Jethro Tull jsem zvyklej na to, že začne hrát kapela a až po nějaké chvíli přiskotačí, za vydatného potlesku – to se rozumí, Anderson s flétnou.
Mám hrozně rád, jak si Anderson hraje s rytmem a s harmonií. Krásné 7/8 a 5/4 takty, polyrytmy, synkopy ... to je prostě radost poslouchat. Ovšem jeho nejznámější skladba v 5/4 taktu, Living in the past, nezazněla, ale to nevadí ... zazněla spousta jiných, skvělých, skladeb - hodně věcí z desky Christmas album (2003). John O’Hara (momentálně pianista/akordeonista Jethro Tull) zkomponoval pro Škampovo kvarteto Heavy Horses/Songs From The Wood - mňam. Závěr patřil, jak jinak, písničce Locomotive Breath.
Přemýšlel jsem po koncertě, co to bylo za zvláštní pocit, který se nesl celým divadlem. Byla to čirá radost, čím muzikanti naplnili divadlo až po střechu.
Doufám, že záznam z tohoto turné vyjde na DVD, nebo alespoň na CD. Žádnou informaci jsem o tom ale nenašel ... tak se nechám překvapit.
A teď si jdu užívat Vánoce, protože jsou skvělé – ale napřed umyji nádobí, aby mi neodešlo.
Taky si užijte Vánoce - a přeji Vám spoustu teplých ponožek pod stromečkem.
Tady si můžete přečíst něco o pevnůstce Dun Ringill.
A něco k poslechu: Ian Anderson Plays the Orchestral Jethro Tull - Bouree (2005)
Ian Anderson/Jethro Tull si udělal předvánoční turné po českých historických divadlech. Přizval si k tomu Škampovo kvarteto a já zase vzal rodiče, protože jsem tušil, že to bude pěkný zážitek.
A udělal jsem moc dobře, protože jsem zažil jeden z nejhezčích koncertů ... něco podobného jsem zažil v Lokti, když se Anderson mrcasil pod hradem, ale tenhle koncert byl úplně jiný, takže srovnání je na pytel. Z DýVíDýčka znám koncert Andersona/Jethro Tull s "Frankfurtskou filharmonií" (Frankfurt Neue Philharmonic Orchestra) - Ian Anderson Plays the Orchestral Jethro Tull (2005), ale i to je něco jiného. Těšil jsem se, že si na nás pan Anderson zase něco vymyslí ... a taky že jo.
Divadlo zhaslo ... ozval se zvuk vln tříštících se o útes (a modří už vědí) ... tmou se přikradly dvě postavy ... rozzářil se kužel světla na podiu a v něm Ian Anderson s upřeným pohledem do hlediště (to bylo magické) a Florian Ophale (skvělý kytarista – 26 let!) ... důmyslný, všemi mastmi mazaný kladkostroj se dal do pohybu písničkou Dun Ringill (Stormwatch – 1979 ... dobrý ročník, jen tak mimochodem).
Úvod byl pro mě opravdu překvapením, protože z koncertů Jethro Tull jsem zvyklej na to, že začne hrát kapela a až po nějaké chvíli přiskotačí, za vydatného potlesku – to se rozumí, Anderson s flétnou.
Mám hrozně rád, jak si Anderson hraje s rytmem a s harmonií. Krásné 7/8 a 5/4 takty, polyrytmy, synkopy ... to je prostě radost poslouchat. Ovšem jeho nejznámější skladba v 5/4 taktu, Living in the past, nezazněla, ale to nevadí ... zazněla spousta jiných, skvělých, skladeb - hodně věcí z desky Christmas album (2003). John O’Hara (momentálně pianista/akordeonista Jethro Tull) zkomponoval pro Škampovo kvarteto Heavy Horses/Songs From The Wood - mňam. Závěr patřil, jak jinak, písničce Locomotive Breath.
Přemýšlel jsem po koncertě, co to bylo za zvláštní pocit, který se nesl celým divadlem. Byla to čirá radost, čím muzikanti naplnili divadlo až po střechu.
Doufám, že záznam z tohoto turné vyjde na DVD, nebo alespoň na CD. Žádnou informaci jsem o tom ale nenašel ... tak se nechám překvapit.
A teď si jdu užívat Vánoce, protože jsou skvělé – ale napřed umyji nádobí, aby mi neodešlo.
Taky si užijte Vánoce - a přeji Vám spoustu teplých ponožek pod stromečkem.
Tady si můžete přečíst něco o pevnůstce Dun Ringill.
A něco k poslechu: Ian Anderson Plays the Orchestral Jethro Tull - Bouree (2005)
Kradl jsem se od Florence Karlínem a přemýšlel, co budu dělat, až přijdu domů. „Takže udělám napřed tohle, nebo raději začnu tamtím, ale asi bych měl začít tím, co jsem včera odložil na zítřek ... ale co udělám s tím, co jsem předevčírem odsunul na pozítří?“ Znáte to – jakpak by ne. A jak si tak dělám (naprosto zbytečný) rozvrh, prořízl mi myšlenku ostrý zvuk klapajících podpatků. Stál jsem na tramvajové zastávce, s tramvají, a nějaká dívka se „snažila“ tramvaj „doběhnout“ (tím nemyslím, že ji chtěla ošálit (a tím zase nemyslím omotat šálou)). Ta slečna na vysokých podpatcích se snažil běžet, a aby jí to cestou moc slušelo, tak se ještě v tom shonu upravovala. Dopadlo to tak, že vypadala hrozně a tramvaj nestihla.
Nejsem člověk škodolibý, ale tak mě ta scenérie rozveselila, že jsem si zašel na skvělou slanou palačinku se špenátem a česnekem do příjemné restaurace U Karlínského přístavu, kde mají taky skvělého Kozlíka 11ku – mňam.
A tak se stalo, že první co jsem udělal, když jsem přišel domů, bylo, že jsem sedl k počítači a napsal tohle.
A trochu kultury: K psaní jsem si pustil nahrávky z kolekce Jazz Masters (před pár lety se dala pořídit v Levných knihách za 199,-). Je to 8 CDček „starého“ jazzu, rafinovaně uvelebených v krabici na LP desky.
V takových krabicích se, co si pamatuji z dětství, vydávala třeba Má vlast Bedřich Smetany a další desky, kterých bylo prostě víc jak dvě. Moc pěkná věc, ale dnes už se na tohle „nehraje“. Já mám rád VĚCI, tak „promiňte“ tu nostalgii. A abych byl trochu konkrétnější, tak v kolekci jsou nahrávky těchto skvostných muzikantů: Bill Evans, Billie Holiday, Dexter Gordon, Dizzy Gillespie, Miles Davis, Pat Metheny & B.B. King & Dave Brubeck (Blue Rondo à la Turk je prostě skvělé), Stan Getz, Thelonious Monk.
A tak se mi opět potvrdilo, že si člověk může plánovat kde co a nakonec je konec úplně jiný – vlastně začátek. A teď půjdu dělat tamto, co jsem včera odsunul na pozítří, ale zrovna mám chuť, udělat to dneska.
Blue rondo na YouTube:
Dave Brubeck Craven Filter Special 6
ARIES Percussion Ensemble - Blue Rondo A La Turk
Nejsem člověk škodolibý, ale tak mě ta scenérie rozveselila, že jsem si zašel na skvělou slanou palačinku se špenátem a česnekem do příjemné restaurace U Karlínského přístavu, kde mají taky skvělého Kozlíka 11ku – mňam.
A tak se stalo, že první co jsem udělal, když jsem přišel domů, bylo, že jsem sedl k počítači a napsal tohle.
A trochu kultury: K psaní jsem si pustil nahrávky z kolekce Jazz Masters (před pár lety se dala pořídit v Levných knihách za 199,-). Je to 8 CDček „starého“ jazzu, rafinovaně uvelebených v krabici na LP desky.
V takových krabicích se, co si pamatuji z dětství, vydávala třeba Má vlast Bedřich Smetany a další desky, kterých bylo prostě víc jak dvě. Moc pěkná věc, ale dnes už se na tohle „nehraje“. Já mám rád VĚCI, tak „promiňte“ tu nostalgii. A abych byl trochu konkrétnější, tak v kolekci jsou nahrávky těchto skvostných muzikantů: Bill Evans, Billie Holiday, Dexter Gordon, Dizzy Gillespie, Miles Davis, Pat Metheny & B.B. King & Dave Brubeck (Blue Rondo à la Turk je prostě skvělé), Stan Getz, Thelonious Monk.
A tak se mi opět potvrdilo, že si člověk může plánovat kde co a nakonec je konec úplně jiný – vlastně začátek. A teď půjdu dělat tamto, co jsem včera odsunul na pozítří, ale zrovna mám chuť, udělat to dneska.
Blue rondo na YouTube:
Dave Brubeck Craven Filter Special 6
ARIES Percussion Ensemble - Blue Rondo A La Turk
V neděli 1.11.2009 ráno, jsem se neopařil čajem, nepolil jsem se kávou, dokonce jsem se ani nevyparádil jizvou á la Joffrey de Peyrac, od zubní pasty. Byl to významný den, vdávala se, už zase, má jediná a tedy nejhodnější, sestra Bára. Strávil jsem celých patnáct minut před zrcadlem, pět minut jsem se snažil nacpat jeden chlup zpátky do nosu a zbylých deset minut jsem si honil patku. Vyšňořil jsem se tak rafinovaně, že by kdekdo stěží poznal, že jedu na svatbu, zato by si kdekdo mohl myslet, že se chystám na myslivecký bál. A hurá na Vysokou.
Do Vysoký jsem jel s kamarádama autem. V autě byla legrace. Usnul jsem jako první. Neřídil jsem.
Obřad byl od 12:00 na místní faře. Když si novomanželé konečně řekli „Ano“
a „Dobrovolně ano“, započali gratulace. Jak jsme tam tak stáli ve frontě a třásli se na potřesení rukou novomanželům, upozornila mě kamarádka Zdislava (ahoj!) na knížku Tracyho Tygr od Williama Saroyana, co se tam jen tak hala bala povalovala v prosklené almaře, bylo to staré, kapesní vydaní, kde se nachází moc pěkný překlad básně Tygr od Williama Blakea … „Tygře, tygře planoucí – lesem černým za noci …“ Chtěl jsem ji šlohnout, ale přání jsem vyslovil moc nahlas a několik lidí mě upozornilo, že na faře se nekrade – AHA! Klidně se tam zajeďte podívat, stále tam je. Po malém přípitku se šlo do hospůdky U zlatého kola na oslavu.
V hospodě se děly věci, které se v hospodách celkem běžně dějí. A kromě toho tam byla legrace.
První fotky ze svatby, můžete vojukat v této galerii. Nevtíravě bych rád upozornil na sekvenci posledních čtyř fotografií, kde můžete spatřit Báru a mou maličkost, jak spolu vesele dovádíme.
Svatební fotky od svatebního fotografa zatím nejsou, on se totiž někam ztratil. Naposledy byl spatřen, jak opouští hospodu oknem … i s fotoaparátem.
Podle posledních zpráv se ale našel, ten fotograf, takže fotky budou.
Jestli máte pocit, že jsem o svatbě vlastně nic nenapsal, tak se naše pocity téměř shodují.
Dodatek:
Ilustrační fotku Báry s Tomášem a s Vincentem jsem nevybral náhodou. Všimněte si, že se Vincent schválně přestrojil za medvěda, aby měl lepší kostým než já. Obě fotografie fotil Lukáš neasi Hamáček.
Do Vysoký jsem jel s kamarádama autem. V autě byla legrace. Usnul jsem jako první. Neřídil jsem.
Obřad byl od 12:00 na místní faře. Když si novomanželé konečně řekli „Ano“
a „Dobrovolně ano“, započali gratulace. Jak jsme tam tak stáli ve frontě a třásli se na potřesení rukou novomanželům, upozornila mě kamarádka Zdislava (ahoj!) na knížku Tracyho Tygr od Williama Saroyana, co se tam jen tak hala bala povalovala v prosklené almaře, bylo to staré, kapesní vydaní, kde se nachází moc pěkný překlad básně Tygr od Williama Blakea … „Tygře, tygře planoucí – lesem černým za noci …“ Chtěl jsem ji šlohnout, ale přání jsem vyslovil moc nahlas a několik lidí mě upozornilo, že na faře se nekrade – AHA! Klidně se tam zajeďte podívat, stále tam je. Po malém přípitku se šlo do hospůdky U zlatého kola na oslavu.
V hospodě se děly věci, které se v hospodách celkem běžně dějí. A kromě toho tam byla legrace.
První fotky ze svatby, můžete vojukat v této galerii. Nevtíravě bych rád upozornil na sekvenci posledních čtyř fotografií, kde můžete spatřit Báru a mou maličkost, jak spolu vesele dovádíme.
Svatební fotky od svatebního fotografa zatím nejsou, on se totiž někam ztratil. Naposledy byl spatřen, jak opouští hospodu oknem … i s fotoaparátem.
Podle posledních zpráv se ale našel, ten fotograf, takže fotky budou.
Jestli máte pocit, že jsem o svatbě vlastně nic nenapsal, tak se naše pocity téměř shodují.
Dodatek:
Ilustrační fotku Báry s Tomášem a s Vincentem jsem nevybral náhodou. Všimněte si, že se Vincent schválně přestrojil za medvěda, aby měl lepší kostým než já. Obě fotografie fotil Lukáš neasi Hamáček.
Martin Barre, muzikant a kytarista kapely Jethro Tull, vydal v roce 2003 sólovou desku Stage Left - v pořadí čtvrtou - zatím poslední. Tak zhruba tři roky ji sháním (no nepřetrhnu se) a sehnat nemohu. Říkal jsem si, že na ni prostě jednoho dne narazím, protože ji dříve nebo později budou normálně prodávat, nebo ji někdo šoupne do bazaru. Jsem strašně naivní. Obešel jsem "všechny" kamenné prodejny i bazary CDček v Praze, ale nikde nic. V bazaru na Újezdě se pán od CDček zahleděl do minulosti a pravil, že od Martina Barra nikdy žádnou desku ani neviděl. Já tedy taky ne.
Chtěl jsem si tu desku koupit přes internet ze zahraničí, mají ji například v Polsku, ale musel bych si zakládat další účet a kvůli jednomu CDčku mi to přišlo zbytečné.
Taky mi jedna děvenka to CDčko slíbila jako dárek, ale to byl samozřejmě blbý vtip (opět jsem byl naivní).
Posledních pár týdnů na to CDčko myslím tak intenzivně, že si mě téměř samo našlo. Prostě mi přišel email z fankubu Jethro Tull s odkazem na český internetový obchod Audio3, kde se dají sehnat všelijaké hudební rarity (nejenom), v tomto případě šlo o vynilovou (černou) desku Aqualung - pro fajnšmekry a nebo sběratele. No a tam jsem Stage Left konečně našel a objednal. Datum expedice je sice až 28.10.2009, ale to mi vůbec nevadí ... budu se (tentokrát snad ne naivně) těšit. Každopádně dám vědět jak to dopadlo.
Chtěl jsem si tu desku koupit přes internet ze zahraničí, mají ji například v Polsku, ale musel bych si zakládat další účet a kvůli jednomu CDčku mi to přišlo zbytečné.
Taky mi jedna děvenka to CDčko slíbila jako dárek, ale to byl samozřejmě blbý vtip (opět jsem byl naivní).
Posledních pár týdnů na to CDčko myslím tak intenzivně, že si mě téměř samo našlo. Prostě mi přišel email z fankubu Jethro Tull s odkazem na český internetový obchod Audio3, kde se dají sehnat všelijaké hudební rarity (nejenom), v tomto případě šlo o vynilovou (černou) desku Aqualung - pro fajnšmekry a nebo sběratele. No a tam jsem Stage Left konečně našel a objednal. Datum expedice je sice až 28.10.2009, ale to mi vůbec nevadí ... budu se (tentokrát snad ne naivně) těšit. Každopádně dám vědět jak to dopadlo.
Další dadaistické příběhy z Ultra-dada creatoru.
Do baru vešel růžový slon, za ním zelený pes a hejno bílých myšek.
Z davu vystoupil muž o berlích a řekl:
"Víte, Johne, já nejsem svůj typ."
Jedna vdova si dala inzerát:
"Uhni vpravo!"
Nacpete krávu jahodama a strčíte ji do mixéru.
Tuhle dělal tramp Uragán v hodpodě velká ramena:
"Máte ovčí sýr?"
Tak asi proto...
Jeden slavný člověk byl nešťastný a přišel hledat do kláštera vnitřní klid.
Chtěl projednat některé problémy renderingu fotorealistických architektonických objektů v 3d max. Proto se většinou chytá rádiových hitů, které zfackuje a přitom spiklenecky zamrká.
Ze zoologické zahrady uprchnul hlídač.
"Proč do Vatikánu, prosim tě?"
Protože v něm nenajdete slovo hřeben.
Do baru vešel růžový slon, za ním zelený pes a hejno bílých myšek.
Z davu vystoupil muž o berlích a řekl:
"Víte, Johne, já nejsem svůj typ."
Jedna vdova si dala inzerát:
"Uhni vpravo!"
Nacpete krávu jahodama a strčíte ji do mixéru.
Tuhle dělal tramp Uragán v hodpodě velká ramena:
"Máte ovčí sýr?"
Tak asi proto...
Jeden slavný člověk byl nešťastný a přišel hledat do kláštera vnitřní klid.
Chtěl projednat některé problémy renderingu fotorealistických architektonických objektů v 3d max. Proto se většinou chytá rádiových hitů, které zfackuje a přitom spiklenecky zamrká.
Ze zoologické zahrady uprchnul hlídač.
"Proč do Vatikánu, prosim tě?"
Protože v něm nenajdete slovo hřeben.
Taky jsem si udělal „prázdniny“ a tak trochu jsem se vykašlal na stránky. Bylo to bezva … chodil jsem do práce, na zkoušky s kapelou, četl jsem si, poslouchal jsem muziku, hrál jsem si na kytary a na piano, předělal jsem si jeden pokoj, měl jsem týden dovolené a sežral jsem tolik antibiotik, že budu do 150 let zdravej (to už snad nebudu chodit do práce). Ale hlavně jsem si koupil novou elektrickou kytaru Godin SD (na obrázku … vyfotil jsem i druhou kytaru, aby jí to nebylo líto … znáte kytary!) a legální nahrávací software Cubase Essential 4 (od té doby jsem ale nic moc nenahrál, tak nevím, jestli zase nenainstaluju tu kradenou verzi).
V prodejně CDček jsem ulovil skvělé CD jazzového kytaristy Jima Halla Concierto a skvělého pianistu Oscara Petersona, který hezky zjazzoval skladby George Gershwina – lahůdka.
V knihkupectví jsem narazil do knížky Životy velkých skladatelů … ještě mě trochu pobolívá čelo … zrovna byla ve slevě, tak jsem si ji koupil a používám ji jako zarážku na ostatní knížky.
Několikrát jsem vyrazil na výstavu Cesta života / Rabi Löw do Císařské konírny na Pražském hradě, ale ještě jsem tam nedošel, snad bude úspěšný příští pokus.
Zaregistroval jsem se na hudebním portálu Bandzone, tak očekávám, že budu brzo slavnej …
Vytvořil jsem galerii kosů, tzv. kosí galerku a taky formulář, ze kterého mi můžete posílat zprávy, stačí jen uhodnout které zvíře je na obrázku - pro jistotu je tam nápověda. Budu se naivně těšit.
Taky jsem občas zapnul televizi, ale většinou mi rušil obraz ten divnej člověk Paroubek, tak jsem ji zase raději vypnul. Ten člověk ve mně probouzí hrůzostrašné představy, že v těch 150ti ještě do práce chodit budu.
To je ale smutný závěr, co říkáte?
V prodejně CDček jsem ulovil skvělé CD jazzového kytaristy Jima Halla Concierto a skvělého pianistu Oscara Petersona, který hezky zjazzoval skladby George Gershwina – lahůdka.
V knihkupectví jsem narazil do knížky Životy velkých skladatelů … ještě mě trochu pobolívá čelo … zrovna byla ve slevě, tak jsem si ji koupil a používám ji jako zarážku na ostatní knížky.
Několikrát jsem vyrazil na výstavu Cesta života / Rabi Löw do Císařské konírny na Pražském hradě, ale ještě jsem tam nedošel, snad bude úspěšný příští pokus.
Zaregistroval jsem se na hudebním portálu Bandzone, tak očekávám, že budu brzo slavnej …
Vytvořil jsem galerii kosů, tzv. kosí galerku a taky formulář, ze kterého mi můžete posílat zprávy, stačí jen uhodnout které zvíře je na obrázku - pro jistotu je tam nápověda. Budu se naivně těšit.
Taky jsem občas zapnul televizi, ale většinou mi rušil obraz ten divnej člověk Paroubek, tak jsem ji zase raději vypnul. Ten člověk ve mně probouzí hrůzostrašné představy, že v těch 150ti ještě do práce chodit budu.
To je ale smutný závěr, co říkáte?
Česká televize právě vysílá Večerníček O človíčkovi a zítra (18.8.2009) v 18:45 se můžete podívat, jak človíček vyzraje na kosa.
Tak to chci teda vidět.
Tak to chci teda vidět.
Dnes jsem se dočetl, že se squatteři a jejich sympatizanti přestrojili za šašky a „pochodovali“ Prahou, na protest proti vystěhování squatterů z vily Milada. Konečně!!!
Volám třikrát sláva – ale proč vám to trvalo tak dlouho?
Nicméně gratuluji k neočekávanému prozření - hlavně se neodmaskovávejte.
Volám třikrát sláva – ale proč vám to trvalo tak dlouho?
Nicméně gratuluji k neočekávanému prozření - hlavně se neodmaskovávejte.
Prší, mám otevřené okno a „koukám“ na Slipstream od Jethro Tull, tak bych mohl napsat něco o knížkách. Jestli se ptáte co to s tím má společného, tak vám klidně odpovím: nemám tušení.
Rád se procházím po knihkupectví, nechodí tam moc lidí, což je na jednu stranu smutné, ale na druhou stranu, asi bych si musel najít jinou zábavu. Vím o spoustě knížek, které bych měl rád doma v knihovně, ale málokdy si takovou knížku koupím, protože ji už znám a tak se stává, že vezmu Tracyho tygra od Williama Saroyana, ponosím ho po knihkupectví a zase ho vrátím zpátky, pak vezmu Tuláka po hvězdách od Jacka Londona a udělám s ním to samé. Bez knížky ale odcházím málokdy, vždycky narazím na něco zajímavého. Například včera, očumoval jsem poezii a zrak mi padl na kompletní básnické dílo Paula Verlaina. Jen tak z legrace jsem kouknul na cenu, odhadoval jsem tak šest stovek, ale kdepak, na cenovce stálo 245,- ??? No popadnul jsem to a uháněl k pokladně. Slečna u pokladny ještě říkala: „To teda vůbec nevím, že tady něco takového máme“, rychle jsem odpověděl: „Už ne“ a vypařil se (po zaplacení). Dnes jsem koukal na internet a ta kniha normálně stojí nějakých 460 kaček - má 774 stran a tlustá je 7cm – teď jsem ji měřil.
A prší a blesky metají …
Bavil jsem se nedávno s kamarádem v hospodě o nějakých knížkách a najednou nám do řeči vpadla kamarádka: „Co ste to vůbec za lidi že čtete knížky?“
Po dešti bude zase příjemný vzduch …
Šel jsem jednou Karlínem: Nějaká stařenka se hrabala v popelnici, zatím co vnučka jezdila kolem na koloběžce a pokřikovala na ni: „Hele babi jak mi to jde, koukej, koukej“. Hned na první pohled bylo zřejmé, že nejde o bezdomovce. Normálně nejsem zvědavý, ale tohle mě zajímalo, tak jsem zpomalil a čekal, co tam ta stařenka hledá. Dočkal jsem se. Babička vytáhla knížku pohádek, ukázala ji vnučce a řekla: „Pohádky, budeme si číst“. Já málem lehnul na chodník a zakřičel: „Ještě jednu!“.
A to je možná ono, nám (sestře a mně) četli rodiče (a taky „strejdové“ a „tety“) pohádky a různé příběhy. A s tátou jsme si prohlíželi knížky o houbách, o zvířatech, o rostlinách a tak všelijak. Knížky mám kolem sebe celý život – a mám je hrozně rád.
A na závěr budu drzý: Kdo nečte dětem pohádky, ten by si zasloužil na prdel!
Rád se procházím po knihkupectví, nechodí tam moc lidí, což je na jednu stranu smutné, ale na druhou stranu, asi bych si musel najít jinou zábavu. Vím o spoustě knížek, které bych měl rád doma v knihovně, ale málokdy si takovou knížku koupím, protože ji už znám a tak se stává, že vezmu Tracyho tygra od Williama Saroyana, ponosím ho po knihkupectví a zase ho vrátím zpátky, pak vezmu Tuláka po hvězdách od Jacka Londona a udělám s ním to samé. Bez knížky ale odcházím málokdy, vždycky narazím na něco zajímavého. Například včera, očumoval jsem poezii a zrak mi padl na kompletní básnické dílo Paula Verlaina. Jen tak z legrace jsem kouknul na cenu, odhadoval jsem tak šest stovek, ale kdepak, na cenovce stálo 245,- ??? No popadnul jsem to a uháněl k pokladně. Slečna u pokladny ještě říkala: „To teda vůbec nevím, že tady něco takového máme“, rychle jsem odpověděl: „Už ne“ a vypařil se (po zaplacení). Dnes jsem koukal na internet a ta kniha normálně stojí nějakých 460 kaček - má 774 stran a tlustá je 7cm – teď jsem ji měřil.
A prší a blesky metají …
Bavil jsem se nedávno s kamarádem v hospodě o nějakých knížkách a najednou nám do řeči vpadla kamarádka: „Co ste to vůbec za lidi že čtete knížky?“
Po dešti bude zase příjemný vzduch …
Šel jsem jednou Karlínem: Nějaká stařenka se hrabala v popelnici, zatím co vnučka jezdila kolem na koloběžce a pokřikovala na ni: „Hele babi jak mi to jde, koukej, koukej“. Hned na první pohled bylo zřejmé, že nejde o bezdomovce. Normálně nejsem zvědavý, ale tohle mě zajímalo, tak jsem zpomalil a čekal, co tam ta stařenka hledá. Dočkal jsem se. Babička vytáhla knížku pohádek, ukázala ji vnučce a řekla: „Pohádky, budeme si číst“. Já málem lehnul na chodník a zakřičel: „Ještě jednu!“.
A to je možná ono, nám (sestře a mně) četli rodiče (a taky „strejdové“ a „tety“) pohádky a různé příběhy. A s tátou jsme si prohlíželi knížky o houbách, o zvířatech, o rostlinách a tak všelijak. Knížky mám kolem sebe celý život – a mám je hrozně rád.
A na závěr budu drzý: Kdo nečte dětem pohádky, ten by si zasloužil na prdel!
31. května jsem byl v Kongresovém centru nastražit ucho na Jethro Tull - to je ale překvapení. Seděl jsem tentokrát dole a zvuk byl mnohem lepší než 6.11.2008, kdy jsem seděl na balkoně (Tulláci v Kongresovém centru). Začátek koncertu mě příjemně usadil do měkoučkého křesla: Zhaslo světlo, ozvalo se Andersenovo "Mááárýííííí" a už to jelo - Cross-eyed Mary (šilhavá Mary) - a já byl v sedmém nebi, páč tak příjemný zvuk jsem vůbec nečekal. Jinak se nic zvláštního nestalo, ale řekl bych, že to ani nikdo nečekal. Zazněly osvědčené tullovky jako například Living in the past, Bourée, Aqualung, Heavy horses, Locomotive breath ... ale taky třeba příjemná Farm On The Freeway.
Jak je u Jethro Tull dobrým zvykem, vždycky přijdou s nějakou novou aranží, třeba v písničce Mother goos si zahráli jeden z hlavních motivů na zobcové flétny Martin Barre (kytara, to se rozumí) a John O'Hara (piano, akordeon) v pěkném "duetu".
Na Jethro Tull se mi hrozně líbí, že nehrají moc nahlas, takže jsou slyšet všechny nástroje když mají být slyšet, lépe vyzní přechody mezi klidnou a agresivnější pasáží a taky se člověku neunaví po deseti minutách sluch, no a když odcházíte z koncertu, nehučí vám v hlavě.
Na stránkách fanklubu JT se můžete podívat na fotografie z koncertu.
A aby těch Jethro Tull nebylo málo:
15.12.2009 (a taky 16.12.) zazní v Karlínském divadle akustické verze skladeb Jethro Tull v podání „akustických Jethro Tull“ a Škampova kvarteta. Neúnavný Ian Anderson bude kolem Vánoc kočovat s touto partičkou po českých historických divadlech.
Detailní popis najdete na tomto plakátku.
Určitě si kupte lístek, bude to zážitek (o tom vůbec nepochybuji) - já už zakoupil tři, řekl jsem si totiž, že když mě rodiče jako malého brali na různé výstavy a kulturní akce, tak že bych jim to mohl alespoň částečně oplatit. Pozvěte taky někam své rodiče, určitě si to zaslouží.
Jak je u Jethro Tull dobrým zvykem, vždycky přijdou s nějakou novou aranží, třeba v písničce Mother goos si zahráli jeden z hlavních motivů na zobcové flétny Martin Barre (kytara, to se rozumí) a John O'Hara (piano, akordeon) v pěkném "duetu".
Na Jethro Tull se mi hrozně líbí, že nehrají moc nahlas, takže jsou slyšet všechny nástroje když mají být slyšet, lépe vyzní přechody mezi klidnou a agresivnější pasáží a taky se člověku neunaví po deseti minutách sluch, no a když odcházíte z koncertu, nehučí vám v hlavě.
Na stránkách fanklubu JT se můžete podívat na fotografie z koncertu.
A aby těch Jethro Tull nebylo málo:
15.12.2009 (a taky 16.12.) zazní v Karlínském divadle akustické verze skladeb Jethro Tull v podání „akustických Jethro Tull“ a Škampova kvarteta. Neúnavný Ian Anderson bude kolem Vánoc kočovat s touto partičkou po českých historických divadlech.
Detailní popis najdete na tomto plakátku.
Určitě si kupte lístek, bude to zážitek (o tom vůbec nepochybuji) - já už zakoupil tři, řekl jsem si totiž, že když mě rodiče jako malého brali na různé výstavy a kulturní akce, tak že bych jim to mohl alespoň částečně oplatit. Pozvěte taky někam své rodiče, určitě si to zaslouží.
Na kosí lidi jsem narazil úplnou „náhodou“. Koukám totiž čas od času, asi tak pětkrát denně, kdo chodí na mé stránky. Jednou sem přišel někdo z Googlu, z vyhledávání obrázků, po zadání hesla Turdus merula … no a já tam pak taky nakouknul a asi na jedenácté stránce na mne vybafnul divný erb s kosem.
Na obrázku je původní pečeť.
Kosí lidé pocházejí ze Švédska. Prvním z „kosů“ byl Nils Nicolaus Petri Turdinus, kněz ...
A víte co? Nejlepší bude, když si to přečtete sami: www.thurdin.com
Celý den poslouchám Draculu od skvělého skladatele Philipa Glasse v podání Kronos Qurtetu.
Je to tak skvělé, že se prostě na nic jiného nemohu soustředit ... jsem to ale lišák.
Na obrázku je původní pečeť.
Kosí lidé pocházejí ze Švédska. Prvním z „kosů“ byl Nils Nicolaus Petri Turdinus, kněz ...
A víte co? Nejlepší bude, když si to přečtete sami: www.thurdin.com
Celý den poslouchám Draculu od skvělého skladatele Philipa Glasse v podání Kronos Qurtetu.
Je to tak skvělé, že se prostě na nic jiného nemohu soustředit ... jsem to ale lišák.
2.6.2009 se kolem půl osmé večer narodil sestře Báře a Tomášovi syn Vincent - Gratuluji! Já šel zrovna tou dobou kolem Černé kočky, čirou náhodou - to se rozumí, tak jsem tomu človíčkovi připil jedním malým pivem na zdraví – a druhým malým pivem jsem si připil na to, že jsem strejda kos.
Asi bych měl dodat, že jsem ještě v té době požíral antibiotika, takže panáček bude až zítra (5.6) ve Vysoký, kde má Bára s Tomášem hospodu U zlatého kola. A točí tam skvělého Kozlíka … mňam.
Tak tedy Vincente, vítej na světě. Tady si užiješ legrace … a co teprve až uslyšíš Jethro Tull, to se zase p……š (milý čtenář si laskavě doplní, co chce).
A příště už opravdu o kosích lidech … a nebo možná o Jethro Tull …
Asi bych měl dodat, že jsem ještě v té době požíral antibiotika, takže panáček bude až zítra (5.6) ve Vysoký, kde má Bára s Tomášem hospodu U zlatého kola. A točí tam skvělého Kozlíka … mňam.
Tak tedy Vincente, vítej na světě. Tady si užiješ legrace … a co teprve až uslyšíš Jethro Tull, to se zase p……š (milý čtenář si laskavě doplní, co chce).
A příště už opravdu o kosích lidech … a nebo možná o Jethro Tull …
Stránky mají jeden rok, gratuluji (si). Tedy jeden rok a něco, páč první příspěvek je z 5.5.2008.
A co se za ten jeden rok stalo? Kde co! „Stalo se toho dost a nebylo toho málo“, jak by řekl klasik … kdyby to nějaký řekl. Takže asi tak.
K prvnímu výročí jsem nadělil stránkám nový internetový kabátek a nějaké nové "fičurky", jako vyhledávání, RSS, náhodného kosa, přehled posledních příspěvků a taky kosí banner.
RSS kanál jsem vytvořil hlavně proto, že se tady nové příspěvky objevují zhruba tak jednou za čtrnáct dní, což je přesně doba na to, na stránky zapomenout. Takže když si do nějaké RSS čtečky načtete kosí RSS kanál, budete hnedle vědět že se něco děje.
A teď si zajdu na dobrý oběd a na Kozlíka, abych se dobře naladil na večerní koncert Jethro Tull.
Jo a víte, že existují kosí lidé? Ale o tom příště …
A co se za ten jeden rok stalo? Kde co! „Stalo se toho dost a nebylo toho málo“, jak by řekl klasik … kdyby to nějaký řekl. Takže asi tak.
K prvnímu výročí jsem nadělil stránkám nový internetový kabátek a nějaké nové "fičurky", jako vyhledávání, RSS, náhodného kosa, přehled posledních příspěvků a taky kosí banner.
RSS kanál jsem vytvořil hlavně proto, že se tady nové příspěvky objevují zhruba tak jednou za čtrnáct dní, což je přesně doba na to, na stránky zapomenout. Takže když si do nějaké RSS čtečky načtete kosí RSS kanál, budete hnedle vědět že se něco děje.
A teď si zajdu na dobrý oběd a na Kozlíka, abych se dobře naladil na večerní koncert Jethro Tull.
Jo a víte, že existují kosí lidé? Ale o tom příště …
Určitě znáte síť prodejen Svět oříšků. Já znám jednu takovou Na poříčí, pokukuji po ní pokaždé, když jdu po druhé straně ulice a říkám si: „Že bych se dnes konečně osmělil a zašel do toho tajemného obchodu?“. Ale nikdy jsem nesebral odvahu, nikdy jsem se necítil dostatečně připraven rozlousknout oříšek. Až nedávno. Rozhodl jsem se, že se do toho obchůdku půjdu alespoň podívat, abych měl nějakou představu, jaké oříšky tam vůbec mají.
Vešel jsem tedy do Světa oříšků a nevěřil svým vlastním očím, všude samé ořechy – arašídy, mandle, solené i nesolené, kešu, lískové, para, pistácie a další … Semínka, asi ptačí mňam mňam … a všelijaké sušené ovoce – ananas, broskve, brusinky, hrušky, jahody, borůvky … a co je tohle, vždyť to vůbec neznám?! - Stál jsem tam uprostřed Světa oříšků a mé zklamání neznalo konce. Vyšel jsem z obchodu a vydal se pomalu do Karlína – nemohl jsem tomu uvěřit – oříšky, semínka, sušené ovoce – stále jsem tu hrůzu viděl před očima.
Já si totiž celou dobu myslel, že Svět oříšků je obchod s nevyřešenejma hádankama.
Vešel jsem tedy do Světa oříšků a nevěřil svým vlastním očím, všude samé ořechy – arašídy, mandle, solené i nesolené, kešu, lískové, para, pistácie a další … Semínka, asi ptačí mňam mňam … a všelijaké sušené ovoce – ananas, broskve, brusinky, hrušky, jahody, borůvky … a co je tohle, vždyť to vůbec neznám?! - Stál jsem tam uprostřed Světa oříšků a mé zklamání neznalo konce. Vyšel jsem z obchodu a vydal se pomalu do Karlína – nemohl jsem tomu uvěřit – oříšky, semínka, sušené ovoce – stále jsem tu hrůzu viděl před očima.
Já si totiž celou dobu myslel, že Svět oříšků je obchod s nevyřešenejma hádankama.
Potkával jsem v Karlíně paní se psem, loudila cigára a chtěla si povídat. Já si s ní povídat nechtěl, tak jsem jí dal většinou dvě cigára a s pardonem zmizel. Potkával jsem ji dost často, takže jsem si pak dával pozor, jestli se někde nevenčí a šel jsem pak raději jinou cestou. Nicméně, jednou jsem jí nějak přehlídl a už mi nezbývalo než jít cestou kde postávala.
A dnes vím, že to bylo dobře, protože jsem se dozvěděl něco, co bych se asi nikdy jindy nedozvěděl …
Nějaká holčička hladila jejího psíka a paní se na ní šklebila a evidentně ji to štvalo. Když jsem je míjel, ptala se jí zrovna ta holčička: „A jak se jmenujete ten pejsek?“ - Odpověď přišla jak blesk z čistého nebe. Paní zahřměla: „Se neptej když to nevíš!“.
Nevím, jestli ta holčička takovou „velkou“ myšlenku pobrala, ale mě to velice pobavilo a musím říci, že tu větu používám dodnes, když se mě někdo ptá na nějaké hovadiny - a nebo jen tak z legrace.
Co je s tou paní dnes nevím, ale myslím, že ji v roce 2002 „vystěhovala“ voda …
Když jsem byl asi tak starý jako ta holčička (tak 9-10 let), vytahoval se ve škole jeden spolužák, že má staršího bráchu a že ho bere na srazy se staršíma klukama. No my z toho byli paf, páč to bylo něco, mít staršího bráchu. Jednou nám takhle o přestávce sdělil, že byl zase s těma staršíma klukama a že mu dali i přezdívku. Fíha, pomysleli jsme si a zajímalo nás pochopitelně jakou. Změřil si nás pohledem, jako velkej kluk a lehce namyšleně pravil: „Říkají mi kokote“.
Vzpomněl jsem si na kokota, když jsme šli s tátou na nákup - a tak jsem se prostě zeptal: „Tati, co je to kokot?“ … „No“ … pravil rozvážně tatínek … „jak bych ti to jenom“ … „no, víš“ … „kokot je prostě čurák“, vypadlo z něj najednou. Už jsem se na nic neptal a začal se po dlouhé době těšit do školy.
A dnes vím, že to bylo dobře, protože jsem se dozvěděl něco, co bych se asi nikdy jindy nedozvěděl …
Nějaká holčička hladila jejího psíka a paní se na ní šklebila a evidentně ji to štvalo. Když jsem je míjel, ptala se jí zrovna ta holčička: „A jak se jmenujete ten pejsek?“ - Odpověď přišla jak blesk z čistého nebe. Paní zahřměla: „Se neptej když to nevíš!“.
Nevím, jestli ta holčička takovou „velkou“ myšlenku pobrala, ale mě to velice pobavilo a musím říci, že tu větu používám dodnes, když se mě někdo ptá na nějaké hovadiny - a nebo jen tak z legrace.
Co je s tou paní dnes nevím, ale myslím, že ji v roce 2002 „vystěhovala“ voda …
Když jsem byl asi tak starý jako ta holčička (tak 9-10 let), vytahoval se ve škole jeden spolužák, že má staršího bráchu a že ho bere na srazy se staršíma klukama. No my z toho byli paf, páč to bylo něco, mít staršího bráchu. Jednou nám takhle o přestávce sdělil, že byl zase s těma staršíma klukama a že mu dali i přezdívku. Fíha, pomysleli jsme si a zajímalo nás pochopitelně jakou. Změřil si nás pohledem, jako velkej kluk a lehce namyšleně pravil: „Říkají mi kokote“.
Vzpomněl jsem si na kokota, když jsme šli s tátou na nákup - a tak jsem se prostě zeptal: „Tati, co je to kokot?“ … „No“ … pravil rozvážně tatínek … „jak bych ti to jenom“ … „no, víš“ … „kokot je prostě čurák“, vypadlo z něj najednou. Už jsem se na nic neptal a začal se po dlouhé době těšit do školy.
Další dadaistické příběhy z Ultra-dada creatoru.
Dnes je mezinárodní den velmi dobře vypadajících, sakramentsky chytrých žen.
"Musíte zaplatit, jít touto chodbou až na konec a vejít do posledních dveří vpravo."
"Tyhlety neftipné kreatůry každého jenom otravují!"
„Děti, ví někdo z vás, z čeho vzniknul člověk?”
A tak se zkušený strojvůdce poškrábal na hlavě a tiše pravil:
Ten Bohoměr musíme vyrobit každý ve svém srdci.
Slovinský rytíř odjel do války.
„Zase opilý, Vaše lordstvo, viďte?“
Byla to čtverácká výprava.
Divoký západ, 1849.
Běží domů, koukne oknem a s radostí běží zpět na šachtu.
Stane se to až - a jedině - v tomto tmavém, pohádkovém obraze, nebo v dojmu pod vlivem této scenérie.
Pilot volá slovinskou letovou kontrolu:
Po deseti letech se kouzelník v nemocnici probral z kómatu a zvolal:
"Žán, přestal žertovat, vždyť ví, že jsem měl k večeři hrách."
Proč Hitler dostane k svátku potápěčský úbor?
Lékař:
"Já se vrátím. A se mnou přijde hrůza a fialová barva."
(od Markéty - díky)
Dnes je mezinárodní den velmi dobře vypadajících, sakramentsky chytrých žen.
"Musíte zaplatit, jít touto chodbou až na konec a vejít do posledních dveří vpravo."
"Tyhlety neftipné kreatůry každého jenom otravují!"
„Děti, ví někdo z vás, z čeho vzniknul člověk?”
A tak se zkušený strojvůdce poškrábal na hlavě a tiše pravil:
Ten Bohoměr musíme vyrobit každý ve svém srdci.
Slovinský rytíř odjel do války.
„Zase opilý, Vaše lordstvo, viďte?“
Byla to čtverácká výprava.
Divoký západ, 1849.
Běží domů, koukne oknem a s radostí běží zpět na šachtu.
Stane se to až - a jedině - v tomto tmavém, pohádkovém obraze, nebo v dojmu pod vlivem této scenérie.
Pilot volá slovinskou letovou kontrolu:
Po deseti letech se kouzelník v nemocnici probral z kómatu a zvolal:
"Žán, přestal žertovat, vždyť ví, že jsem měl k večeři hrách."
Proč Hitler dostane k svátku potápěčský úbor?
Lékař:
"Já se vrátím. A se mnou přijde hrůza a fialová barva."
(od Markéty - díky)
1. dubna je Apríl, to ví kde kdo, ale taky je to Den ptactva ...
... a sestra Bára pravila: "To by měl mít Turdus merula svátek".
Takže dnes, na Apríla, má Turdus merula svátek ... a basta ... a to není apríl.
... a sestra Bára pravila: "To by měl mít Turdus merula svátek".
Takže dnes, na Apríla, má Turdus merula svátek ... a basta ... a to není apríl.
Před nějakou dobou mi učaroval zvláštní hudební nástroj Xaphoon (no jo, je to ten na obrázku). Má víceméně prstoklad zobcové flétny, vypadá jako malý klarinet a hraje jako saxofon. To je přeci skvělé, co říkáte?
Poprvé jsem ho spatřil na inzertních stránkách MIDI.CZ (jsou to asi nejlepší stránky na prodej hudebních nástrojů a všelijakých hudebních „hraček“ u nás), ale někdo byl rychlejší, tak jsem pátral dál. Jenže v té době ho tady nikdo neprodával. Snadno k sehnání byl třeba v Německu, ale objednávat ze zahraničí se mi to nechtělo a vyrazit na výlet pro nástroj, na který ani nevím jak zahrát, to už vůbec ne.
Minulý týden jsem ho, ke svému velikému úžasu, našel na stránkách firmy z Velkého Meziříčí Hudební ráj - a hned jsem si ho objednal.
A už ho mám doma … je krásnej … jen jak na něj zahrát. Na plátkový nástroj jsem nehrál jaktěživ. V „manuálu“ je popsáno, jak vyloudit první zvuk. Jestli jsem to dobře přeložil, tak mám ten konec kde je plátek strčit do pusy (to jsem tušil), spodní ret přiložit na plátek, na horní stranu jen přiložit zuby (musel jsme se jít podívat do zrcadla – jestli to dělám dobře, tak budu hrát za plentou), a pak silně fouknout tak, jako když sfoukávám svíčku (to může být problém pro někoho, kdo svíčku típe nasliněnými prsty).
(s)Fouknul jsem … a nic … tak ještě jednou a pořádně … a bylo to venku … malá lodní siréna proletěla bytem a odhaduji, že i bytem sousedů a to určitě zrovna ve chvíli, kdy v televizi říkal nějaký moc dobrý bavič pointu moc dobrého vtipu.
Musí se opravdu foukat silně, nebo na to najít nějaký trik, ale tak je to s každým nástrojem.
Takže začnu hrát, protože kdo hraje se nezlobí (nebo je to jinak?). U nás v baráku je už moc dlouho podezřelé ticho … možná je to ticho před bouří … a já jsem ta bouře. Snad nebude Xaphoon fungovat i jako vábnička na sousedy. Ale na druhou stranu se alespoň poznáme …
A až bude konečně to jaro, tak budu chodit (i s ječným zrnem) někam do parku cvičit … no to se mají nebozí spoluobčané na co těšit. Promiňte!
Jestli Vás to zajímá, tak jukněte na domovské stránky tohoto smělého nástroje.
Poprvé jsem ho spatřil na inzertních stránkách MIDI.CZ (jsou to asi nejlepší stránky na prodej hudebních nástrojů a všelijakých hudebních „hraček“ u nás), ale někdo byl rychlejší, tak jsem pátral dál. Jenže v té době ho tady nikdo neprodával. Snadno k sehnání byl třeba v Německu, ale objednávat ze zahraničí se mi to nechtělo a vyrazit na výlet pro nástroj, na který ani nevím jak zahrát, to už vůbec ne.
Minulý týden jsem ho, ke svému velikému úžasu, našel na stránkách firmy z Velkého Meziříčí Hudební ráj - a hned jsem si ho objednal.
A už ho mám doma … je krásnej … jen jak na něj zahrát. Na plátkový nástroj jsem nehrál jaktěživ. V „manuálu“ je popsáno, jak vyloudit první zvuk. Jestli jsem to dobře přeložil, tak mám ten konec kde je plátek strčit do pusy (to jsem tušil), spodní ret přiložit na plátek, na horní stranu jen přiložit zuby (musel jsme se jít podívat do zrcadla – jestli to dělám dobře, tak budu hrát za plentou), a pak silně fouknout tak, jako když sfoukávám svíčku (to může být problém pro někoho, kdo svíčku típe nasliněnými prsty).
(s)Fouknul jsem … a nic … tak ještě jednou a pořádně … a bylo to venku … malá lodní siréna proletěla bytem a odhaduji, že i bytem sousedů a to určitě zrovna ve chvíli, kdy v televizi říkal nějaký moc dobrý bavič pointu moc dobrého vtipu.
Musí se opravdu foukat silně, nebo na to najít nějaký trik, ale tak je to s každým nástrojem.
Takže začnu hrát, protože kdo hraje se nezlobí (nebo je to jinak?). U nás v baráku je už moc dlouho podezřelé ticho … možná je to ticho před bouří … a já jsem ta bouře. Snad nebude Xaphoon fungovat i jako vábnička na sousedy. Ale na druhou stranu se alespoň poznáme …
A až bude konečně to jaro, tak budu chodit (i s ječným zrnem) někam do parku cvičit … no to se mají nebozí spoluobčané na co těšit. Promiňte!
Jestli Vás to zajímá, tak jukněte na domovské stránky tohoto smělého nástroje.
V tomhle podivě uplakaném počasí má člověk pocit, že všechno stojí za starou bačkoru. Takže se těším na jaro a říkám si, že to bude zase všechno skvělé – ještě že už se pomalu blíží!
A jak si tak představuji, jak se koupu v jarním sluníčku a koukám na ten pěkně rozkvétající se svět, začne mi z ničeho nic pocukávat levé a pak i pravé oko. A pak si vzpomenu na paní doktorku na očním, jak mi říká: „To je ale pěknej květák!“ nebo „Jarní úroda, co!“. A hned na to si vybavím, jak mi nějakou svorkou roztáhne víčka kolem oka tak, aby jedno odkrvila a pak se nade mnou sklání se skalpelem a do toho odkrveného víčka dělá malý řez. To není horor, tohle je prostě normální chirurgický zákrok při odstraňování ječného (nebo vlčího) zrna.
Bude to už tak osm let, co mi pravidelně na jaře vykvete – a nejednou, kolikrát sklízím i několikrát za sezonu - takže už vím jak na něj a k žádnému řezání už nikdy nedošlo – a doufám že už nedojde. Zaháním ho nějakou úplně normální mastičkou z lékárny.
Ječné zrno je vlastně ucpaná žlázka očního víčka, pod kterou se vytvoří absces. Někdy to odejde tak nějak samo, třeba v noci, když zahradník spí, ale někdy to prostě praskne a hnis vyteče. Neděste se, vyteče dovnitř a ví o tom jen jeho majitel. Někdy je to ale trochu napínavější:
Hráli jsme v hospodě U vystřeleného oka a mně se zrovna urodil moc pěknej „květák“ na spodním víčku pravého oka. Bylo to zrovna takové hodně bolavé ječné zrno a já věděl, že každou chvilku už musí prasknout. A taky že jo. Hraji na kytaru, zpívám, do levého oka mi stýká pot, takže jen tak mžourám, pravé oko mě bolí a tak nějak v něm cuká a v tu chvíli to přišlo. Byla to opravdu vydařená úroda a hnis nějak protekl až do krku a já nemohl jen tak z ničeho nic přestat hrát a zpívat ... musel jsem to prostě během zpívání spolykat ... bylo to docela hořké ...
Takže se už opravdu těším na jaro, to bude všechno určitě lepší!
A jak si tak představuji, jak se koupu v jarním sluníčku a koukám na ten pěkně rozkvétající se svět, začne mi z ničeho nic pocukávat levé a pak i pravé oko. A pak si vzpomenu na paní doktorku na očním, jak mi říká: „To je ale pěknej květák!“ nebo „Jarní úroda, co!“. A hned na to si vybavím, jak mi nějakou svorkou roztáhne víčka kolem oka tak, aby jedno odkrvila a pak se nade mnou sklání se skalpelem a do toho odkrveného víčka dělá malý řez. To není horor, tohle je prostě normální chirurgický zákrok při odstraňování ječného (nebo vlčího) zrna.
Bude to už tak osm let, co mi pravidelně na jaře vykvete – a nejednou, kolikrát sklízím i několikrát za sezonu - takže už vím jak na něj a k žádnému řezání už nikdy nedošlo – a doufám že už nedojde. Zaháním ho nějakou úplně normální mastičkou z lékárny.
Ječné zrno je vlastně ucpaná žlázka očního víčka, pod kterou se vytvoří absces. Někdy to odejde tak nějak samo, třeba v noci, když zahradník spí, ale někdy to prostě praskne a hnis vyteče. Neděste se, vyteče dovnitř a ví o tom jen jeho majitel. Někdy je to ale trochu napínavější:
Hráli jsme v hospodě U vystřeleného oka a mně se zrovna urodil moc pěknej „květák“ na spodním víčku pravého oka. Bylo to zrovna takové hodně bolavé ječné zrno a já věděl, že každou chvilku už musí prasknout. A taky že jo. Hraji na kytaru, zpívám, do levého oka mi stýká pot, takže jen tak mžourám, pravé oko mě bolí a tak nějak v něm cuká a v tu chvíli to přišlo. Byla to opravdu vydařená úroda a hnis nějak protekl až do krku a já nemohl jen tak z ničeho nic přestat hrát a zpívat ... musel jsem to prostě během zpívání spolykat ... bylo to docela hořké ...
Takže se už opravdu těším na jaro, to bude všechno určitě lepší!
Nedávno jsem koukal na své stránky a rozveselilo mne číslo počítadla. Bylo tam číslo 1979. Tedy ne že bych se normálně smál číslům, nebo že by dokonce na čísle 1979 bylo něco vtipného (i když možné to je), ale pro mne tohle číslo něco znamená. Až prozradím co, tak se asi smát nebudete, ale to mi vůbec nevadí.
V roce 1979 se stala spousta věcí, to se koneckonců můžete dočíst v encyklopedii Wikipedia
Ale stalo se ještě něco, co tam není (a nemyslím si že by mělo), totiž to, že v tom roce jsem se narodil. To je sranda, co.
A představte si, že v roce 1979 nahráli Jethro Tull desku Stormwatch, což bylo jejich 14té studiové album – jestli dobře počítám.
Stormwatch v encyklopedii Wikipedia
A to by bylo, aby se něco z téhle desky nenašlo na Youtube:
Dark Ages
Dun Ringill
North Sea Oil & Old Ghosts
Elegy
Á propos 31.5. jdu na Jethro Tull do Kongresového centra. Už mám lístky a tentokrát do přízemí. Jen to jsou dvě sedadla na takovém divném místě, že si vůbec nejsem jistej, jestli jsou ještě součástí hlediště. Tak uvidím … a nebo neuvidím … snad alespoň uslyším.
V roce 1979 se stala spousta věcí, to se koneckonců můžete dočíst v encyklopedii Wikipedia
Ale stalo se ještě něco, co tam není (a nemyslím si že by mělo), totiž to, že v tom roce jsem se narodil. To je sranda, co.
A představte si, že v roce 1979 nahráli Jethro Tull desku Stormwatch, což bylo jejich 14té studiové album – jestli dobře počítám.
Stormwatch v encyklopedii Wikipedia
A to by bylo, aby se něco z téhle desky nenašlo na Youtube:
Dark Ages
Dun Ringill
North Sea Oil & Old Ghosts
Elegy
Á propos 31.5. jdu na Jethro Tull do Kongresového centra. Už mám lístky a tentokrát do přízemí. Jen to jsou dvě sedadla na takovém divném místě, že si vůbec nejsem jistej, jestli jsou ještě součástí hlediště. Tak uvidím … a nebo neuvidím … snad alespoň uslyším.
Srkám Motýla a myslím na psa Matěje, páč zrovna dnes, 24. února, má Matěj svátek.
Někdy v roce 1991 přitáhla Bára domů štěně a ukecala maminku, aby si ho mohla nechat. Ještě ten večer jsme ho nafotili v pekáči (cynismus, sarkasmus, nebo obojí? Ty fotky bohužel nemám) – a jak v tom pekáči seděl a čuměl, a my čuměli na něj, tak Bára říká: „To je matěj“ – a byl to Matěj.
Jak už to tak bývá, tak nezůstal v předsíni, jak bylo původně nekompromisně domluveno, hned první noc tak smutnil, že si ho Bára vzala k sobě. Nakonec se směl pohybovat po celém bytě, ale nesměl do kuchyně (kde byl skoro pořád).
Jako správné štěně rozkousal boty jedné paní, které maminka šila šaty (tuším, že paní Pivoňkové), která pak vyhrožovala, že má známého u pojišťovny – a možná že nakonec měla – to už si nepamatuji. Kdybych byl pes, udělám to samé.
Jednoho dne, když hrál doma někdo na piano, tak vylezl z pod stolu, kde měl pelíšek pod oblíbenou židlí a začal „zpívat“. No vyl jak na lesy. Byl to tedy šok, protože to znělo hrozně, ale on při tom vrtěl ocasem a tvářil se nezvykle přítulně. Líbily se mu samozřejmě hlavně vysoké tóny, to se mohl … uzpívat.
Nejednou jsem ho musel odhánět, páč jsem si chtěl něco zahrát a on přicupital a začal si „prozpěvovat“ - a mě to rušilo. Ale hrozně se snažil, takže jsem se nakonec slitoval.
Matěj, jako většina psů, neměl rád psy, ale nějak nerozlišoval jejich velikost, prostě když mu nějaký vadil, tak si ho podal, nebo se o to alespoň pokusil. Zažil jsem, jak (už v dospělosti) vyhnal z hospody vlčáka, ale s největší pravděpodobností to bylo štěně.
Říká se, že kočka má devět životů (abych řekl pravdu, tak vůbec netuším proč a doufám, že se jednou dozvím důvod toho pořekadla). Já už viděl kočku skočit pod auto a nepřežila to. Matěj skok pod auto přežil. Když chtěl pokousat dogu (3x), taky to (kupodivu) přežil. Smrtelných úrazů měl několik, na všechny si nevzpomenu, ale řekl bych, že měl víc životů než kočka.
Matěj zemřel minulý rok, ale nedobrovolně, dostal dvě injekce u doktora, protože mu selhaly ledviny a už sotva lezl. Bylo mu úžasných šestnáct let (bez měsíce) a ty dvě injekce dostal proto, protože měl srdce jako zvon. Určitě znáte knížku Thomase Bergera (a nebo film s výborným Dustinem Hoffmanem) Malý velký muž. Matěj byl malý velký pes.
Jo a Matěj se narodil 12. července, stejně jako moje skvělá sestřenice Oldřiška (ahoj Olo).
Mohl bych toho napsat o Matějovi mnohem víc, ale nechám si to na Psí kusy.
Nedávno jsem se dočetl, že jedno vyhledání informace Googlem vyprodukuje zhruba 7 gramů CO2, což je polovina CO2, které vyprodukujete uvařením jedné konvice čaje (???).
Čekal jsem, jestli se někde neobjeví nějaká aplikace, která by vám v prohlížeči ukazovala, kolik jste už navařili čaje, ale nikde nic. Jestliže má konvice čaje jeden litr, tak jich denně v průměru vygooglím tak padesát. No ale v jiném článku jsem zase četl něco jiného a tak to jde s tím CO2 a globálním oteplo(ušo)váním pořád dokola.
Tady je o tom čaji v Googlu nějaké čtení - ať to nemusíte googlit.
Co si mám o tom asi tak myslet, když jeden uznávaný klimatolog říká, tedy obrazně, že bude nejlepší, když si do zásoby nakoupím plavky, krém na opalování a sluneční brýle, a jiný, stejně uznávaný říká, že si mám pořídit smečku sibiřských hasky a saně. Ale taky jsem četl, od nějakého uznávaného klimatologa, že se nestane vůbec nic a že ty výkyvy jsou prostě na té naší planetě zemi normální, což se mi líbí úplně ze všeho nejvíc. A z radosti si ještě vygooglím „sníh v létě“ – je to nějaká divadelní hra, představte si.
Když mi bylo asi tak šestnáct, potkal jsem v metru divnou muženu (byla to spíš holka než kluk, ale jistej si tím dodnes nejsem), která na mě vybafla s nějakejma Greenpeace, co mají strašně rádi přírodu, a jestli jim nechci měsíčně přispívat nějakou dvaceti/padesátikorunou. Já si říkal, že udělám dobrý skutek a tak jsem řekl že jo. Když zjistila, že nemám účet u žádné banky, přestal jsem jí zajímat a už si vyhledávala další objekt, který by mohl sypat. Dnes bych mohl té obludě poděkovat, ale mně se zrovna vůbec nechce.
Čekal jsem, jestli se někde neobjeví nějaká aplikace, která by vám v prohlížeči ukazovala, kolik jste už navařili čaje, ale nikde nic. Jestliže má konvice čaje jeden litr, tak jich denně v průměru vygooglím tak padesát. No ale v jiném článku jsem zase četl něco jiného a tak to jde s tím CO2 a globálním oteplo(ušo)váním pořád dokola.
Tady je o tom čaji v Googlu nějaké čtení - ať to nemusíte googlit.
Co si mám o tom asi tak myslet, když jeden uznávaný klimatolog říká, tedy obrazně, že bude nejlepší, když si do zásoby nakoupím plavky, krém na opalování a sluneční brýle, a jiný, stejně uznávaný říká, že si mám pořídit smečku sibiřských hasky a saně. Ale taky jsem četl, od nějakého uznávaného klimatologa, že se nestane vůbec nic a že ty výkyvy jsou prostě na té naší planetě zemi normální, což se mi líbí úplně ze všeho nejvíc. A z radosti si ještě vygooglím „sníh v létě“ – je to nějaká divadelní hra, představte si.
Když mi bylo asi tak šestnáct, potkal jsem v metru divnou muženu (byla to spíš holka než kluk, ale jistej si tím dodnes nejsem), která na mě vybafla s nějakejma Greenpeace, co mají strašně rádi přírodu, a jestli jim nechci měsíčně přispívat nějakou dvaceti/padesátikorunou. Já si říkal, že udělám dobrý skutek a tak jsem řekl že jo. Když zjistila, že nemám účet u žádné banky, přestal jsem jí zajímat a už si vyhledávala další objekt, který by mohl sypat. Dnes bych mohl té obludě poděkovat, ale mně se zrovna vůbec nechce.
V sobotu 31. ledna jsem byl na Klamovce na moc pěkném divadle:
Pábitelé, pět povídek od Bohumila Hrabala, v podání Anebdivadla.
Anebdivadlo v databázi českého amatérského divadla.
Nechci psát kritiku, poněvadž to vůbec neumím a jistě bych to pokonil. Chci napsat jen: Hele, bylo to skvělé! Nasmál jsem se, to jste měli vidět (myslím to divadlo, ne jak se směji – to není žádná legrace). Třeba když ve vlaku pustili slepou dívku k oknu, aby měla pěkný výhled. Nebo přehlídka hasičů, ale to se prostě musí vidět. Já si teda na Anebdivadlo zase někam zajdu. A jak by řekl můj dědeček: To si musím pogratulovat, že jsem tam byl.
Pábitelé, pět povídek od Bohumila Hrabala, v podání Anebdivadla.
Anebdivadlo v databázi českého amatérského divadla.
Nechci psát kritiku, poněvadž to vůbec neumím a jistě bych to pokonil. Chci napsat jen: Hele, bylo to skvělé! Nasmál jsem se, to jste měli vidět (myslím to divadlo, ne jak se směji – to není žádná legrace). Třeba když ve vlaku pustili slepou dívku k oknu, aby měla pěkný výhled. Nebo přehlídka hasičů, ale to se prostě musí vidět. Já si teda na Anebdivadlo zase někam zajdu. A jak by řekl můj dědeček: To si musím pogratulovat, že jsem tam byl.
Další dadaistické příběhy z Ultra-dada creatoru.
Potká četník vandráka.
"Proč?"
Nikdo jiný totiž nebyl nablízku.
Včera přišel o život rakouský terorista.
Chuck Norris má mírně odlišný názor:
„Vyvařují se zde výhradně teplá jídla.“
Jdou takhle v ZOO dvě ženské a zrovna jdou kolem ohrady, kde jsou ve výběhu sloni.
Náhle bez souvislosti jeden z nich řekne:
"Děkujeme za Vaši návštěvu!"
Dědeček přijde za dětmi do pokojíčku a praví: „Děti, máte rády babičku?“
Alexandr jen mávnul rukou:
"Ve Vietnamu."
Říká kanibal otci: „Zítra jdu požádat o ruku své nastávající.”
A ona odpoví:
"No teda, ten orgasmus jsem si teda představovala jinak!"
Potká četník vandráka.
"Proč?"
Nikdo jiný totiž nebyl nablízku.
Včera přišel o život rakouský terorista.
Chuck Norris má mírně odlišný názor:
„Vyvařují se zde výhradně teplá jídla.“
Jdou takhle v ZOO dvě ženské a zrovna jdou kolem ohrady, kde jsou ve výběhu sloni.
Náhle bez souvislosti jeden z nich řekne:
"Děkujeme za Vaši návštěvu!"
Dědeček přijde za dětmi do pokojíčku a praví: „Děti, máte rády babičku?“
Alexandr jen mávnul rukou:
"Ve Vietnamu."
Říká kanibal otci: „Zítra jdu požádat o ruku své nastávající.”
A ona odpoví:
"No teda, ten orgasmus jsem si teda představovala jinak!"
Předem bych vás rád uklidnil. Nebudu psát o snech, které se mnou jakkoli souvisí a které považuji za zajímavé. Budu psát o snech nezajímavých, ale veselých.
I. :
V noci mě vzbudil pláč dítěte. Jako by to bylo běžné jsem vstal a šel ho uspat. Prošel jsem bytem. Leželo v postýlce uprostřed prázdného pokoje. Co mě zarazilo bylo, že ten pokoj vypadal jako před několika lety, jen byl bez nábytku. Naklonil jsem se nad dítě a přemýšlel, co budu dělat. První co mě napadlo bylo, že ho budu lechtat až přestane plakat, ale pak jsem si to rozmyslel, protože jsem ho nechtěl rozesmát, ale uspat.
Nikde nebylo nic na uspávání a tak jsem si musel vystačit sám. Jak jsem začal křepčit kolem postýlky a dělat na plačící dítě obličeje, různé zvuky a všelijaké obrázky z rukou, najednou jsem stál v rohu pokoje a pozoroval jsem se. Nemůžu vám popsat, co všechno jsem dělal, protože jsem to dělal jen proto, protože jsem si byl jistý, že mě nikdo nepozoruje. Nicméně, pozorovat sám sebe v takovéto situaci, bylo docela zábavné. Když jsem dítě konečně uspal, vzbudil jsem se a chvilku jsem ještě přemýšlel, jestli jsem se vzbudil doopravdy. Pro jistotu jsem se šel podívat do toho pokoje. Pokoj vypadal jako pár hodin předtím a … dítě tam nebylo.
II. (pamatuji si jen krátký úsek):
… plaval jsem s nějakou slečnou v podivném jezírku uprostřed panelákového sídliště (bylo to, tuším, někde v Bohnicích). Doplavali jsme k chodníku, kde byla spousta lidí a nedalo se vylézt z vody. Čekali jsme až odejdou a šlapali jsme vodu. Jak se tam tak mrcasíme u břehu, říkám té slečně: „Šlapeš?“ Ona na mě pohlédla jak na blba a odpověděla: „No jasně že jo, vodu!“
A já na to: „Ale já myslel chodník.“
Nevím, co mě tak rozesmálo, ale probudil jsem se uprostřed noci a smál se na celé kolo. Chudáci sousedi.
I. :
V noci mě vzbudil pláč dítěte. Jako by to bylo běžné jsem vstal a šel ho uspat. Prošel jsem bytem. Leželo v postýlce uprostřed prázdného pokoje. Co mě zarazilo bylo, že ten pokoj vypadal jako před několika lety, jen byl bez nábytku. Naklonil jsem se nad dítě a přemýšlel, co budu dělat. První co mě napadlo bylo, že ho budu lechtat až přestane plakat, ale pak jsem si to rozmyslel, protože jsem ho nechtěl rozesmát, ale uspat.
Nikde nebylo nic na uspávání a tak jsem si musel vystačit sám. Jak jsem začal křepčit kolem postýlky a dělat na plačící dítě obličeje, různé zvuky a všelijaké obrázky z rukou, najednou jsem stál v rohu pokoje a pozoroval jsem se. Nemůžu vám popsat, co všechno jsem dělal, protože jsem to dělal jen proto, protože jsem si byl jistý, že mě nikdo nepozoruje. Nicméně, pozorovat sám sebe v takovéto situaci, bylo docela zábavné. Když jsem dítě konečně uspal, vzbudil jsem se a chvilku jsem ještě přemýšlel, jestli jsem se vzbudil doopravdy. Pro jistotu jsem se šel podívat do toho pokoje. Pokoj vypadal jako pár hodin předtím a … dítě tam nebylo.
II. (pamatuji si jen krátký úsek):
… plaval jsem s nějakou slečnou v podivném jezírku uprostřed panelákového sídliště (bylo to, tuším, někde v Bohnicích). Doplavali jsme k chodníku, kde byla spousta lidí a nedalo se vylézt z vody. Čekali jsme až odejdou a šlapali jsme vodu. Jak se tam tak mrcasíme u břehu, říkám té slečně: „Šlapeš?“ Ona na mě pohlédla jak na blba a odpověděla: „No jasně že jo, vodu!“
A já na to: „Ale já myslel chodník.“
Nevím, co mě tak rozesmálo, ale probudil jsem se uprostřed noci a smál se na celé kolo. Chudáci sousedi.
Přejí krásné Vánoce a pěkný Nový rok.
No a spoustu skvělých kosů, to se rozumí.
Na PFku je úryvek z básně Dům od Alana Alexandra Milneho ze sbírky Kdy jsme byli velmi mladí (1924) v překladu Vladimíra Matějčka.
No a spoustu skvělých kosů, to se rozumí.
Na PFku je úryvek z básně Dům od Alana Alexandra Milneho ze sbírky Kdy jsme byli velmi mladí (1924) v překladu Vladimíra Matějčka.
Máte auru? Já určitě, nedávno jsem si jí pořídil. Mou Auru vytvořila firma Fishman. Mám na výběr z šestnácti zvukových „obrazů“, která je možné přimíchávat k čistému signálu, ten můžu zesilovat, můžu měnit fázi a nebo můžu Auru prostě vypnout.
Aura je kytarová krabička (jo, ta na obrázku), která má za úkol simulovat mikrofon před akustickou kytarou. Více si o této krabičce a jejích kamarádkách můžete přečíst na stránkách firmy Fishman. Já chci psát o tom, k čemu je ta krabička (taky) dobrá.
To jsem si takhle v létě vzal týden dovolené a těšil jsem se, že budu něco nahrávat, hlavně akustickou kytaru. Zapnul jsem počítač, uvařil si kávu, rozestavěl jsem mikrofony, uvařil si kávu, všechno jsem pěkně pospojoval a připravil na nahrávání, uvařil si kávu, naladil jsem kytaru, pohodlně se usadil s kytarou a kávou a ve chvíli, kdy jsem spustil nahrávání, spustilo venku bourací kladivo. To jsem ale nahrávat nechtěl, industriál ještě nedělám. Dělníci venku bourali takové betonové nájezdy a když zrovna nebourali, házeli kusy betonu do kontejneru, což byl snad ještě strašlivější zvuk (kdyby tomu dali alespoň rytmus).
Taky se mi stalo, že jsem nemohl nahrávat, protože se v bytě nade mnou proháněla smečka lítých dětí. Tak to v paneláku chodí a jestli se nechce člověk zbláznit, prostě se s tím smíří – no a nebo hledá nějaké řešení.
Já se s tím smířil a hledal jsem nějaké řešení. Kdo hledá, najde! Našel jsem Auru. Tuhle krabičku používá třeba i David Gilmour (Pink Floyd), což je, řekl bych, velice pěkná reference.
Kytaru můžete nahrávat přes mikrofon, nebo, máte-li elektroakustickou kytaru, přes linku (kabelem z kytary přímo do záznamového zařízení, třeba do zvukové karty). Přes linku můžete nahrávat i když vám pod okny tancuje bourací kladivo, ale nebude to nic moc, zvuk piezzo snímače (ten je v kobylce) z nahrávky jen tak nedostanete (jestli to vůbec jde).
Jaký je rozdíl mezi nahraným signálem přímo do linky a do linky přes Auru:
> Kytara přímo do linky
> Kytara do linky přes Auru
Nic jsem neupravoval. Ještě by chtělo použít equalizér a taky dát kytaře nějaký prostor (reverb), ale šlo mi o syrový záznam.
Důležité upozornění. Aura nevytváří zvuk akustické kytary, k tomu slouží jiné krabičky.
Takže, jestli chcete doma v obýváku nahrávat akustickou kytaru "v klidu", rozhodně vyzkoušejte Auru, dělají se různé typy. Třeba já mám Auru Jumbo, páč mám kytaru typ jumbo atd …
No a je to.
Aura je kytarová krabička (jo, ta na obrázku), která má za úkol simulovat mikrofon před akustickou kytarou. Více si o této krabičce a jejích kamarádkách můžete přečíst na stránkách firmy Fishman. Já chci psát o tom, k čemu je ta krabička (taky) dobrá.
To jsem si takhle v létě vzal týden dovolené a těšil jsem se, že budu něco nahrávat, hlavně akustickou kytaru. Zapnul jsem počítač, uvařil si kávu, rozestavěl jsem mikrofony, uvařil si kávu, všechno jsem pěkně pospojoval a připravil na nahrávání, uvařil si kávu, naladil jsem kytaru, pohodlně se usadil s kytarou a kávou a ve chvíli, kdy jsem spustil nahrávání, spustilo venku bourací kladivo. To jsem ale nahrávat nechtěl, industriál ještě nedělám. Dělníci venku bourali takové betonové nájezdy a když zrovna nebourali, házeli kusy betonu do kontejneru, což byl snad ještě strašlivější zvuk (kdyby tomu dali alespoň rytmus).
Taky se mi stalo, že jsem nemohl nahrávat, protože se v bytě nade mnou proháněla smečka lítých dětí. Tak to v paneláku chodí a jestli se nechce člověk zbláznit, prostě se s tím smíří – no a nebo hledá nějaké řešení.
Já se s tím smířil a hledal jsem nějaké řešení. Kdo hledá, najde! Našel jsem Auru. Tuhle krabičku používá třeba i David Gilmour (Pink Floyd), což je, řekl bych, velice pěkná reference.
Kytaru můžete nahrávat přes mikrofon, nebo, máte-li elektroakustickou kytaru, přes linku (kabelem z kytary přímo do záznamového zařízení, třeba do zvukové karty). Přes linku můžete nahrávat i když vám pod okny tancuje bourací kladivo, ale nebude to nic moc, zvuk piezzo snímače (ten je v kobylce) z nahrávky jen tak nedostanete (jestli to vůbec jde).
Jaký je rozdíl mezi nahraným signálem přímo do linky a do linky přes Auru:
> Kytara přímo do linky
> Kytara do linky přes Auru
Nic jsem neupravoval. Ještě by chtělo použít equalizér a taky dát kytaře nějaký prostor (reverb), ale šlo mi o syrový záznam.
Důležité upozornění. Aura nevytváří zvuk akustické kytary, k tomu slouží jiné krabičky.
Takže, jestli chcete doma v obýváku nahrávat akustickou kytaru "v klidu", rozhodně vyzkoušejte Auru, dělají se různé typy. Třeba já mám Auru Jumbo, páč mám kytaru typ jumbo atd …
No a je to.
Z mikrospánku mě probudil sumec, který zpíval tenorem štice: „Pojďte se mnou, pane štika, z toho kouká šlamastika“ a já začal přemýšlet, proč mi ve snu zpívá sumec operetu. Asi proto, že mám poslední dobou hlavu plnou ryb. Nemám na mysli jen ryby člověčí (ty ovšem taky), ale i třeba skladbičky Tanec sumců a Kapří serenádu. Ani jednu jsem ještě nenapsal, ale hrají mi v hlavě. Sumec mi asi chtěl dát jasně najevo, že bych s tím měl pohnout.
A víte co? Nejím ryby. Ani na vánoce. Nebaví mě rochnit se v tom. Když si dám rybí filé, zaručeně bez kostí, mám ho plné kostí. Kdybych ho dal někomu jinému, žádnou kost tam nenajde.
Jednou jsem jedl rybu v restauraci:
Dědeček nás pozval do restaurace a já si na něčí doporučení dal pstruha v nějaké rajské omáčce. Prej že si pochutnám. Pstruha přinesli na talíři a omáčku pěkně zvlášť v omáčníku. Nevšiml jsem si, že pstruh je v poněkud hlubším talíři a omáčkou jsem ho prostě zalil. Od té doby jsem pstruha neviděl. Lovení pstruha z rajské omáčky si budu pamatovat do smrti, bylo to strašné. To, co po mně zbylo na stole, by klidně mohla policie označit za místo činu. Všude samá „krev“, ale mrtvola nikde. Nakonec se mi přeci jen podařilo pstruha sníst.
Tak třeba zase někdy něco o rybách …
A víte co? Nejím ryby. Ani na vánoce. Nebaví mě rochnit se v tom. Když si dám rybí filé, zaručeně bez kostí, mám ho plné kostí. Kdybych ho dal někomu jinému, žádnou kost tam nenajde.
Jednou jsem jedl rybu v restauraci:
Dědeček nás pozval do restaurace a já si na něčí doporučení dal pstruha v nějaké rajské omáčce. Prej že si pochutnám. Pstruha přinesli na talíři a omáčku pěkně zvlášť v omáčníku. Nevšiml jsem si, že pstruh je v poněkud hlubším talíři a omáčkou jsem ho prostě zalil. Od té doby jsem pstruha neviděl. Lovení pstruha z rajské omáčky si budu pamatovat do smrti, bylo to strašné. To, co po mně zbylo na stole, by klidně mohla policie označit za místo činu. Všude samá „krev“, ale mrtvola nikde. Nakonec se mi přeci jen podařilo pstruha sníst.
Tak třeba zase někdy něco o rybách …
Četl (nebo slyšel) jsem kdysi o tom, že si člověk nedosáhne špičkou jazyka na loket, nebo o pokusech dosáhnou si špičkou jazyka na špičku nosu …
Na nos si jazykem dosáhnu, ale na úplnou špičku ne. Mám sice dlouhý jazyk, ale nos mám delší. Zase ale nemám jazyk tak dlouhý, abych se s ním mohl prohánět v nosní dírce, to fakt ne, mám ho dlouhý tak akorát …
Jde mi ale o to olizování lokte. Nikdy jsem to nezkoušel, ani když mě nikdo neviděl , ani když jsem se opil, prostě nikdy – tedy až do předvčerejška.
Kolem šesté jsem si namazal chleba paštikou (mandlovou – o tom se zmiňuji hlavně proto, že je to nedůležité) a když jsem odkládal nůž, omylem jsem si na chleba položil loket … bez komentáře, prosím … a odehrála se následující scénka:
Do ruky, jejíž loket jsem si vyválel v paštice, jsem uchopil chleba a bezmyšlenkovitě jsem udělal první rychlý pokus o slíznutí paštiky z lokte, to jsem si málem vykloubil ruku i krk, ale nevzdal jsem to a udělal jsem druhý rychlý pokus, při kterém jsem odhodil chleba za sebe, ale ne moc daleko, tak akorát, abych na něj ještě při otočce stihnul šlápnout …
Z lokte jsem nakonec setřel paštiku ubrouskem a z podlahy hadrem, to není tak nebezpečné.
Na nos si jazykem dosáhnu, ale na úplnou špičku ne. Mám sice dlouhý jazyk, ale nos mám delší. Zase ale nemám jazyk tak dlouhý, abych se s ním mohl prohánět v nosní dírce, to fakt ne, mám ho dlouhý tak akorát …
Jde mi ale o to olizování lokte. Nikdy jsem to nezkoušel, ani když mě nikdo neviděl , ani když jsem se opil, prostě nikdy – tedy až do předvčerejška.
Kolem šesté jsem si namazal chleba paštikou (mandlovou – o tom se zmiňuji hlavně proto, že je to nedůležité) a když jsem odkládal nůž, omylem jsem si na chleba položil loket … bez komentáře, prosím … a odehrála se následující scénka:
Do ruky, jejíž loket jsem si vyválel v paštice, jsem uchopil chleba a bezmyšlenkovitě jsem udělal první rychlý pokus o slíznutí paštiky z lokte, to jsem si málem vykloubil ruku i krk, ale nevzdal jsem to a udělal jsem druhý rychlý pokus, při kterém jsem odhodil chleba za sebe, ale ne moc daleko, tak akorát, abych na něj ještě při otočce stihnul šlápnout …
Z lokte jsem nakonec setřel paštiku ubrouskem a z podlahy hadrem, to není tak nebezpečné.
Dnes jsem dostal od Báry dalšího kosa, tentokrát svátečního. Dík.
Gratuluji si a závidím si.
Gratuluji si a závidím si.
Dnes jsem dostal od Báry krásný kosí pozdrav.
A nemohu se s vámi o tu krásu nepodělit, to by opravdu nešlo -> Kosí pozdrav
Ď ;-)
A nemohu se s vámi o tu krásu nepodělit, to by opravdu nešlo -> Kosí pozdrav
Ď ;-)
Asi mám šarm padoucha, pohled zloděje a úsměv vraha. Když náhodou v nějakém dopravním prostředku MHD zamrkám na nějakou slečnu/dámu (třeba když mi něco spadne do oka), nebo se na ní dlouze zadívám (to když se třeba zamyslím), většinou sevře křečovitě kabelku a na nejbližší zastávce vystoupí, nebo si jen přesedne – to když má silné nervy.
Třeba dnes jsem stál v metru nad jednou stařenkou, která se celá třásla. Uklidňoval jsem se tím, že je hodně nemocná a že se neklepe kvůli mně. Abych dal jasně najevo, že jí nechci okrást o falešné zuby, ani o paruku, že nemám zájem o její dřevěnou nohu a dokonce ani její naslouchátko nehodlám prodat v první nonstop zastavárně, usmál jsem se na ní … odsedla si.
A já si vzpomněl na jeden starý příběh.
Tma se chystala pohltit Prahu a já se vracel z Černého Mostu do Karlína. Bylo to ještě v době, kdy na Černý Most nejezdilo metro a taky byly nějaké výluky o kterých jsem nevěděl a tak jsem jel autobusem, tramvají a metrem. Do autobusu se mnou nastoupila jedna slečna. Všimla si mě, já jí a to bylo všechno. Nic koukatelného na ní nebylo, tak jsem koukal z okna do šera, což bylo mnohem vzrušující. Pak jsem přestoupil do tramvaje a ta slečna taky. Všimla si mě, já jí a to bylo všechno. Na Vysočanský jsem nastoupil do metra a hle, slečna taky – a do stejného vagonu. Všimla si mě, já jí a metro se rozjelo.
Slečna vystoupila ve stejné stanici jako já. Stál jsem za ní na jezdících schodech. Na ulici se vydala směrem k baráku kde bydlím. Šel jsem za ní, šel jsem domů. Už byla tma a na ulici ani živáčka. Slečna přidala do kroku, ale já chodím rychle i normálně a taky už jsem chtěl být doma, takže jsem ještě přidal. Když jsem se blížil ke vchodu do baráku kde bydlím, chtěl jsem jí prostě jen předejít, ale ona v tu chvíli hrozně rychle uskočila a zaujala jakousi divnou bojovou pozici. Lekl jsem se, to teda jo, ale nezastavil jsem se, jen jsem se za ní ohlédl s výrazem ve tváři „co blbneš, jdu jenom domů“ – tedy jestli je vůbec možné něco takového vyjádřit výrazem ve tváři – asi ne. Bydlela vedle ve vchodě a myslím, že se odstěhovala.
Třeba dnes jsem stál v metru nad jednou stařenkou, která se celá třásla. Uklidňoval jsem se tím, že je hodně nemocná a že se neklepe kvůli mně. Abych dal jasně najevo, že jí nechci okrást o falešné zuby, ani o paruku, že nemám zájem o její dřevěnou nohu a dokonce ani její naslouchátko nehodlám prodat v první nonstop zastavárně, usmál jsem se na ní … odsedla si.
A já si vzpomněl na jeden starý příběh.
Tma se chystala pohltit Prahu a já se vracel z Černého Mostu do Karlína. Bylo to ještě v době, kdy na Černý Most nejezdilo metro a taky byly nějaké výluky o kterých jsem nevěděl a tak jsem jel autobusem, tramvají a metrem. Do autobusu se mnou nastoupila jedna slečna. Všimla si mě, já jí a to bylo všechno. Nic koukatelného na ní nebylo, tak jsem koukal z okna do šera, což bylo mnohem vzrušující. Pak jsem přestoupil do tramvaje a ta slečna taky. Všimla si mě, já jí a to bylo všechno. Na Vysočanský jsem nastoupil do metra a hle, slečna taky – a do stejného vagonu. Všimla si mě, já jí a metro se rozjelo.
Slečna vystoupila ve stejné stanici jako já. Stál jsem za ní na jezdících schodech. Na ulici se vydala směrem k baráku kde bydlím. Šel jsem za ní, šel jsem domů. Už byla tma a na ulici ani živáčka. Slečna přidala do kroku, ale já chodím rychle i normálně a taky už jsem chtěl být doma, takže jsem ještě přidal. Když jsem se blížil ke vchodu do baráku kde bydlím, chtěl jsem jí prostě jen předejít, ale ona v tu chvíli hrozně rychle uskočila a zaujala jakousi divnou bojovou pozici. Lekl jsem se, to teda jo, ale nezastavil jsem se, jen jsem se za ní ohlédl s výrazem ve tváři „co blbneš, jdu jenom domů“ – tedy jestli je vůbec možné něco takového vyjádřit výrazem ve tváři – asi ne. Bydlela vedle ve vchodě a myslím, že se odstěhovala.
Koukali jsme se na film Já a moje příšera ...
Příšera chtěla popcorn, tak jsem nějakej sehnal ...
Já popcorn nejím ...
...
Ale trochu jsem si zobnul ...
Příšera chtěla popcorn, tak jsem nějakej sehnal ...
Já popcorn nejím ...
...
Ale trochu jsem si zobnul ...
Jistě vás nepřekvapí, že jsem byl 6.11. s létajícím kaprem na Jethro Tull. Pánové si cestou na turné k čtyřicátému výročí založení kapely udělali dostaveníčko v Kongresovém centru v Praze (brňáci to prej nemají brát osobně). Čtyřicet let … to je co?
Muzikanty jsme pozorovali téměř z ptačí perspektivy, protože jsem se tak dlouho rozmýšlel, jestli lístky koupit či ne, až jiné nezbyly. Ale to vůbec nevadilo, jen jsem málem vyplivnul z hnízda u stropu hašlerku do přízemních řad, když při závěru skladby Serenade to a cuckoo udělal pan Anderson holubičku a do flétnového mikrofonu udělal „kuku“. Ještě bych měl podotknout, že jsem ji málem vyplivnul nadšením. A abyste si nemysleli, že si jako vždycky vymýšlím, tak tady si můžete „kuku“ poslechnout – KUKU
Koncert se mi líbil, i když zážitek z Lokte nepřekonal. Nechci malovat čerta na zeď, ale namaluji ho: Je možné, že tohle byl poslední koncert JT v České republice. Doufám, že ne.
Taky jsem slyšel něco o tom, že by měla vyjít nová deska … ale možná se mi to jen zdálo, já jsem totiž ve snu hrozný romantik (slovo „hrozný“ si vyložte jak chcete).
A na závěr se můžete juknout na krátkou reportáž o Jethro Tull z ČT, ale musím upozornit, že hned po reportáži následuje informace, ze které by se vám mohlo udělat nevolno.
Reportáž z ČT. V reportáži zazní z úst produkční festivalu slova "kovový xylofon", měla na mysli zvonkohru, xylofon je ze dřeva, ale to navadí.
No a zdravím létajícího kapra, ať už létá kdekoli.
Muzikanty jsme pozorovali téměř z ptačí perspektivy, protože jsem se tak dlouho rozmýšlel, jestli lístky koupit či ne, až jiné nezbyly. Ale to vůbec nevadilo, jen jsem málem vyplivnul z hnízda u stropu hašlerku do přízemních řad, když při závěru skladby Serenade to a cuckoo udělal pan Anderson holubičku a do flétnového mikrofonu udělal „kuku“. Ještě bych měl podotknout, že jsem ji málem vyplivnul nadšením. A abyste si nemysleli, že si jako vždycky vymýšlím, tak tady si můžete „kuku“ poslechnout – KUKU
Koncert se mi líbil, i když zážitek z Lokte nepřekonal. Nechci malovat čerta na zeď, ale namaluji ho: Je možné, že tohle byl poslední koncert JT v České republice. Doufám, že ne.
Taky jsem slyšel něco o tom, že by měla vyjít nová deska … ale možná se mi to jen zdálo, já jsem totiž ve snu hrozný romantik (slovo „hrozný“ si vyložte jak chcete).
A na závěr se můžete juknout na krátkou reportáž o Jethro Tull z ČT, ale musím upozornit, že hned po reportáži následuje informace, ze které by se vám mohlo udělat nevolno.
Reportáž z ČT. V reportáži zazní z úst produkční festivalu slova "kovový xylofon", měla na mysli zvonkohru, xylofon je ze dřeva, ale to navadí.
No a zdravím létajícího kapra, ať už létá kdekoli.
Bylo to někdy v roce 1993 nebo 94, to už si přesně nepamatuji. Měl jsem v té době počítač PC 386, 1MB RAM, 40MB HDD (ne, nejsem brontosaurus). Chodil jsem za kamarádem pro počítačové hry a hlavně se koukat na nějaké novinky, on měl totiž – a teď se raději posaďte – PC 486 DX, 4-8MB RAM a určitě tak 200MB HDD – to byla mašina! Taky měl originální Sound Blaster vyvedenej do zesilovače, takže mu z obrovských beden značky Tesla hrála MIDI hudba, zatímco mně se občas ozvalo z repráčku uvnitř počítače pípnutí. Jednou takhle přijdu za kamarádem s balíčkem deseti disket (byly to 3.5palcovky, jedna měla 1.44MB. O flash disku se mi ani nezdálo, ale za to se mi zdálo o holkách, to bylo daleko lepší) - a koukám, v předsíni se mrcasí černá kočička. Tvářila se trochu nešťastně - nějak nestihla doběhnout na písek. Překročil jsem to a zalezl do kamarádova pokoje – a nezavřel jsem dveře. Sedím a čumím na monitor, když v tom se ve dveřích pokoje vynoří kamarádova maminka, drží kočku ve vzduchu a upřeně jí hledí do očí. Načež s ní začne lomcovat a řvát na ní: „PROČ SI TO UDĚLALA, PROČ SI TO UDĚLALA, PROČ-SI-TO-U-DĚ-LA-LA …“ – trvalo to asi tak pět minut. Kočička už začala otevírat tlamičku a - a já od té doby věřím na zázraky - nepromluvila.
Často přemýšlím, o čem bych mohl povídat na koncertech mezi písničkami. Napadá mě všelicos, ale použiji to málokdy, většinou to zapomenu a poznámky si nedělám. A navíc, spontánní reakce je lepší – i když je třeba blbá.
Už to bude nějaký ten pátek, co mě přepadla myšlenka "vytahovat" se na podiu, co všechno mám společného například s mým oblíbencem Ianem Andersonem. Je to asi jediná taková myšlenka co mě neopustila a čas od času se vynoří. Vynořila se nedávno a mě napadlo, že bych to mohl nabídnout zamindrákovaným jedincům - třeba jim to pomůže.
Uvedu příklad, abyste viděli co všechno mám s Ianem Andersonem společného:
Tak například ani jeden z nás se nenarodil v Polsku. Nebo třeba ani jeden z nás nebyl na měsíci. Na co jsem ale obzvlášť pyšný je, že Ian Anderson nemá tři nosy – a já taky ne. Hele, těch společných věcí máme mnoho a jsem přesvědčen, že je jich víc než těch, které společné nemáme – ty ale raději popisovat nebudu. Vyzkoušejte si to, budu vád držet palce (no to určitě). Jo a víte co všechno mám společného s Johnny Deppem? No tak třeba …
Už to bude nějaký ten pátek, co mě přepadla myšlenka "vytahovat" se na podiu, co všechno mám společného například s mým oblíbencem Ianem Andersonem. Je to asi jediná taková myšlenka co mě neopustila a čas od času se vynoří. Vynořila se nedávno a mě napadlo, že bych to mohl nabídnout zamindrákovaným jedincům - třeba jim to pomůže.
Uvedu příklad, abyste viděli co všechno mám s Ianem Andersonem společného:
Tak například ani jeden z nás se nenarodil v Polsku. Nebo třeba ani jeden z nás nebyl na měsíci. Na co jsem ale obzvlášť pyšný je, že Ian Anderson nemá tři nosy – a já taky ne. Hele, těch společných věcí máme mnoho a jsem přesvědčen, že je jich víc než těch, které společné nemáme – ty ale raději popisovat nebudu. Vyzkoušejte si to, budu vád držet palce (no to určitě). Jo a víte co všechno mám společného s Johnny Deppem? No tak třeba …
Na internetu se povaluje pěkná aplikace na vytváření dadaistických příběhů Ultra-dada creator². Vytvořil jí Yirkha – a to je dobře. Takový příběh může mít až třicet vět (to jsem se ještě neodvážil). Aplikaci můžete sami rozšiřovat, třeba přidáním „vtipné“ pointy. Já například přidal svou oblíbenou „To nevadí“, nebo „Jeseter je ryba mazaná“ – vtipné, že?
A hurá na dada příběhy: Ultra-dada creator²
Pro zvědavce: Dadaismus v encyklopedii Wikipedia
A pár dadaistických příběhů z creatoru:
Přijde vodník na Pražský hrad:
Po pěti minutách zvedne hlavu a za okénkem vidí, že vevnitř někdo zůstal, tak hlasitě zařve:
"Mu!"
Dva zenoví mistři sedí pospolu a pijí čaj.
"Ja som Kim Tsu Tchan."
"Já jsem odešel v papučích!"
Když šel Banzan přes tržiště, slyšel, jak se baví řezník se zákazníkem.
Jeden křičel:
„Škeble celou noc zvracely.“
"Jean, má televize dvířka?"
Sadista se zasměje, položí pilku na svěrák a šibalsky pronese:
"Kdepak! Má velkoobchod s plavkami!"
Jde pán okolo stanu.
„Poklad jsem ukryl...“ začal stařík hovořit, leč v tu chvíli zemřel.
A hurá na dada příběhy: Ultra-dada creator²
Pro zvědavce: Dadaismus v encyklopedii Wikipedia
A pár dadaistických příběhů z creatoru:
Přijde vodník na Pražský hrad:
Po pěti minutách zvedne hlavu a za okénkem vidí, že vevnitř někdo zůstal, tak hlasitě zařve:
"Mu!"
Dva zenoví mistři sedí pospolu a pijí čaj.
"Ja som Kim Tsu Tchan."
"Já jsem odešel v papučích!"
Když šel Banzan přes tržiště, slyšel, jak se baví řezník se zákazníkem.
Jeden křičel:
„Škeble celou noc zvracely.“
"Jean, má televize dvířka?"
Sadista se zasměje, položí pilku na svěrák a šibalsky pronese:
"Kdepak! Má velkoobchod s plavkami!"
Jde pán okolo stanu.
„Poklad jsem ukryl...“ začal stařík hovořit, leč v tu chvíli zemřel.
Veselá historka v encyklopedii Wikipedia
Tahle sklenička je moje nejoblíbenější – ten sumeček je prostě nádhernej. Původně jsem si chtěl koupit jen tuhle skleničku, ale jak to dopadlo víte. Deska Catfish Rising je takový návrat „ke kořenům“, prostě spousta syrové rockovo/akustické hudby. Řekl bych, že je ta deska dost vlezlá – a to je dobře – mňam. Ian Anderson k tomu, mimo jiné, řekl (citace z knížky Davida Reese Jethro Tull – malé dějiny – prvních třicet let. vydalo nakladatelství Paseka v roce 2000): „Většina písniček je psaná pro volně laděné mandolíny, takže mají bluesovou náladu, ale není to blues jako takové … Ubral jsem v nich Louisiany a přidal kousek Surrey“. Jo, opravdu to není takové to donekonečna omílané blues. Prostě to není nuda. Ale budu rád, když mi nebudete věřit a uděláte si na to názor sami – deska stojí pár stokaček.
Veselé čtení v bookletu: Martin Barre: el.kytara – jako vždy. Doane Perry: Bicí - v žádném případě tamburína. David Pegg: Elektrická a akustická basa – když si nemyl vlasy. Matt Pegg: Basa - když si jeho táta myl vlasy.
Rock On The Road na Youtube „Je tam černá kočka …“
Tahle sklenička je moje nejoblíbenější – ten sumeček je prostě nádhernej. Původně jsem si chtěl koupit jen tuhle skleničku, ale jak to dopadlo víte. Deska Catfish Rising je takový návrat „ke kořenům“, prostě spousta syrové rockovo/akustické hudby. Řekl bych, že je ta deska dost vlezlá – a to je dobře – mňam. Ian Anderson k tomu, mimo jiné, řekl (citace z knížky Davida Reese Jethro Tull – malé dějiny – prvních třicet let. vydalo nakladatelství Paseka v roce 2000): „Většina písniček je psaná pro volně laděné mandolíny, takže mají bluesovou náladu, ale není to blues jako takové … Ubral jsem v nich Louisiany a přidal kousek Surrey“. Jo, opravdu to není takové to donekonečna omílané blues. Prostě to není nuda. Ale budu rád, když mi nebudete věřit a uděláte si na to názor sami – deska stojí pár stokaček.
Veselé čtení v bookletu: Martin Barre: el.kytara – jako vždy. Doane Perry: Bicí - v žádném případě tamburína. David Pegg: Elektrická a akustická basa – když si nemyl vlasy. Matt Pegg: Basa - když si jeho táta myl vlasy.
Rock On The Road na Youtube „Je tam černá kočka …“
Dne 30.7.2008 se na počítadle kosů vylouplo číslo šelmy, číslo 666. Důkaz je na přiloženém obrázku. Tedy přiznám se, že mě to nijak neznepokojilo, ani jsem se pomalu neohlédnul přes rameno, dokonce jsem ani nehnul brvou. Jen mi hlavou proběhlo: „Co o tom čísle vlastně víš?“
Mé první virtuální kroky vedly na mou oblíbenou encyklopedii Wikipedia. Šel jsem správným směrem. Jestli o tomto čísle nic moc nevíte, určitě si to přečtěte, je to rozhodně zajímavé: Číslo šelmy v encyklopedii Wikipedia.
Jestli jste si dokument na Wikipedii přečetli, určitě jste narazili na pasáž „Interpretace v průběhu dějin“. Podle prvního příkladu jsem vytvořil jednoduchou JavaScriptovou aplikaci – jen tak pro legraci.
Příklady (důvod se vždycky najde):
Text: Hitler, Počáteční číslo: 100 = 666
Text: Pepa, Počáteční číslo: 158 (číslo policie) = 666 (Pepo promiň)
Text: Ondřej, Počáteční číslo: 101 (101 dalmatinů) = 666 (To nevadí)
Text: Odboráři, Počáteční číslo: 74 (666:74=9 - obrácená šestka!) = 666 (To mluví za vše)
Do pole Text zadávejte písmena bez diakritiky. Písmena s diakritikou a čísla jsou ignorována.
Do pole Počáteční číslo nemusíte zadávat nic (písmeno A = 1), nebo jakékoli číslo v rozmezí 1 – 666 (písmeno A = zadané číslo). Přeji mnoho štěstí.
Mé první virtuální kroky vedly na mou oblíbenou encyklopedii Wikipedia. Šel jsem správným směrem. Jestli o tomto čísle nic moc nevíte, určitě si to přečtěte, je to rozhodně zajímavé: Číslo šelmy v encyklopedii Wikipedia.
Jestli jste si dokument na Wikipedii přečetli, určitě jste narazili na pasáž „Interpretace v průběhu dějin“. Podle prvního příkladu jsem vytvořil jednoduchou JavaScriptovou aplikaci – jen tak pro legraci.
Příklady (důvod se vždycky najde):
Text: Hitler, Počáteční číslo: 100 = 666
Text: Pepa, Počáteční číslo: 158 (číslo policie) = 666 (Pepo promiň)
Text: Ondřej, Počáteční číslo: 101 (101 dalmatinů) = 666 (To nevadí)
Text: Odboráři, Počáteční číslo: 74 (666:74=9 - obrácená šestka!) = 666 (To mluví za vše)
Do pole Text zadávejte písmena bez diakritiky. Písmena s diakritikou a čísla jsou ignorována.
Do pole Počáteční číslo nemusíte zadávat nic (písmeno A = 1), nebo jakékoli číslo v rozmezí 1 – 666 (písmeno A = zadané číslo). Přeji mnoho štěstí.
Vzal jsem Kokonosa na výlet, aby se taky trochu proběhl a nesmrděl pořád ve skříni. Jeli jsme do hlavního města nejen této planety, ale i přilehlých galaxií. Jeli jsme do Brna. Nejeli jsme tam jen tak z legrace, účelem naší cesty bylo pogratulovat dědečkovi k jednaosmdesátým narozeninám. Gratulujeme!
Z přiložených fotografií není poznat kde jsme, ale když mi budete věřit, uděláte dobře. Fotografie pořídila sestra Bára – "Díky".
Upozornění:
Na některých fotografiích se vyskytují životu nebezpečné cigarety a na jedné dokonce láhev piva!!! Upozorňuji na to předem, abyste mi pak nevyčítali následky, které to může zanechat na vašem duševním zdraví.
Tady stojíme na ulici Pekařská. Je teď rozkopaná a tramvaje tam jezdí jen po jedné koleji na střídačku. Narazili jsme tam na pěkný vinný sklípek, kde nám dal milý pán ochutnat rosé Vavřince a za to jsme mu druhý den donesli řízek, aby celé dny nežral jen klobásy.
Na další fotografii není Albus Brumbál, je to můj dědeček v nočním úboru. Neovládá kouzla z fantasy příběhů, ale bravurně ovládá „kouzla“ z našeho světa a to je daleko zajímavější. Je psychiatr, filosof, spisovatel, skladatel, lingvista, bravurní pianista …… no, chybí mu snad jen zlaté vlasy.
Bára dělá ráda panoramatické fotky a tuhle ulovila v jedné hospůdce. Dali jsme si tam jedenáctku Starobrno. Snad jako obyčejný a prachbídný cajzl mohu říci, že takhle dobré pivo jsem dlouho nepil.
Jedeme domů. Pendolinem - fííha. Kozlík se mi přimotal do ruky, ani nevím jak. Trochu mě mrzelo, že jsem se v Brně nevyfotil s Kokonosem a s Brněnským drakem. Je to sice jen krokodýl, ale to nevadí.
Výlet jsem vzal pěkně hopem a to protože. Příště se polepším a nebo ne.
V Brně jsem také navštívil skvělé hudebniny Audiotek, ale o tom někdy jindy, je to na delší povídání.
Z přiložených fotografií není poznat kde jsme, ale když mi budete věřit, uděláte dobře. Fotografie pořídila sestra Bára – "Díky".
Upozornění:
Na některých fotografiích se vyskytují životu nebezpečné cigarety a na jedné dokonce láhev piva!!! Upozorňuji na to předem, abyste mi pak nevyčítali následky, které to může zanechat na vašem duševním zdraví.
Tady stojíme na ulici Pekařská. Je teď rozkopaná a tramvaje tam jezdí jen po jedné koleji na střídačku. Narazili jsme tam na pěkný vinný sklípek, kde nám dal milý pán ochutnat rosé Vavřince a za to jsme mu druhý den donesli řízek, aby celé dny nežral jen klobásy.
Na další fotografii není Albus Brumbál, je to můj dědeček v nočním úboru. Neovládá kouzla z fantasy příběhů, ale bravurně ovládá „kouzla“ z našeho světa a to je daleko zajímavější. Je psychiatr, filosof, spisovatel, skladatel, lingvista, bravurní pianista …… no, chybí mu snad jen zlaté vlasy.
Bára dělá ráda panoramatické fotky a tuhle ulovila v jedné hospůdce. Dali jsme si tam jedenáctku Starobrno. Snad jako obyčejný a prachbídný cajzl mohu říci, že takhle dobré pivo jsem dlouho nepil.
Jedeme domů. Pendolinem - fííha. Kozlík se mi přimotal do ruky, ani nevím jak. Trochu mě mrzelo, že jsem se v Brně nevyfotil s Kokonosem a s Brněnským drakem. Je to sice jen krokodýl, ale to nevadí.
Výlet jsem vzal pěkně hopem a to protože. Příště se polepším a nebo ne.
V Brně jsem také navštívil skvělé hudebniny Audiotek, ale o tom někdy jindy, je to na delší povídání.
Na Youtube se objevilo pár videí z koncertu v Lokti z 21.6.2008. Dám sem ovšem odkaz jen na jedno koukatelné i poslouchatelné (když přihlédnu k tomu, že to někdo sejmul telefonem, nebo nějakým srandovním foťáčkem). Ale ještě před tím se přiznám, že už tady mělo být povídání o Catfish rising, tedy o poslední skleničce, ale to si ještě schovávám, takže to tady zaplácnu jen tímto příspěvkem. Jsem to ale lišák.
A tady je slibovaný odkaz: Jethro Tull - Locomotive Breath, 21.6.2008, Loket, CZ
(Záznam pořídil jakýsi Kurgan07 - to nevadí)
A tady je slibovaný odkaz: Jethro Tull - Locomotive Breath, 21.6.2008, Loket, CZ
(Záznam pořídil jakýsi Kurgan07 - to nevadí)
Vsobotu 21.6. jsem zažil něco, pro mě do té doby, neuvěřitelného. V podhradí hradu Loket, začal okolo jednadvacáté hodiny nejlepší koncert, jaký jsem kdy slyšel. Vůbec nepřeháním. Byla to opravdová zvuková lahůdka. Jistě vás nepřekvapí, že je tady řeč o kapele Jethro Tull – hmm. Na Jetro Tull jsem byl dvakrát v Praze ve sportovní hale na Výstavišti, zvukově to nelibé budově. Tohle bylo něco naprosto jiného. Kdybych zavřel oči, což nešlo, protože se bylo i na co dívat, myslel bych, že pouští CDčko. Rád bych střihl poklonu panu zvukaři, byla to rozhodně i jeho práce. Je až neuvěřitelné, jakou energii dokážou Jetro Tull chrlit z podia. Kdekdo dělá hudbu protože ho baví, ale to nestačí, ještě je potřeba dělat jí opravdu od srdce – no a další přísada je originalita, kterou se ale nikdo nikde nenaučí. Sudičky Ianu Andersenovi nadělily něco, co většině z nás ne. No a co si ve svých 61 letech dovoluje ten milý pán na podiu! ... hmm ... Ian Anderson trochu zamíchal sestavou, ale rozhodně k lepšímu (to je můj skromný názor). Do ouška nám pánové hráli například takovéhle parády: Living In The Past, Serenade To A Cuckoo (příjemné překvapení), Dharma for One (i s nezbytným bubenickým sólem - mňam), Boureé (J.S.Bach), Thick As A Brick, Heavy Horses, Wind Up, no a pochopitelně Aqualung a jako přídavek Locomotive Breath. Ta valící lokomotiva (Jethro Tull) mi vzala dech a taky už vím, co to znamená „zač je toho Loket“.
Koncert byl součástí dlouhého turné k 40tému výročí kapely - klobouk dolů!
Fotky od Bashky - Propašovala fotoapartát velmi originálním způsobem: Když se jí muž z ochranky zeptal "Nemáte foťák?", odpověděla "Nemám".
Fotky v galerii fanklubu Jetro Tull
Dodatek:
6. listopadu 2008, vystoupí opět Jetro Tull v Kongresovém centru. Nenechte si to ujít.
Koncert byl součástí dlouhého turné k 40tému výročí kapely - klobouk dolů!
Fotky od Bashky - Propašovala fotoapartát velmi originálním způsobem: Když se jí muž z ochranky zeptal "Nemáte foťák?", odpověděla "Nemám".
Fotky v galerii fanklubu Jetro Tull
Dodatek:
6. listopadu 2008, vystoupí opět Jetro Tull v Kongresovém centru. Nenechte si to ujít.
V encyklopedii Wikipedia toho moc nenajdete, ale je tam alespoň odkaz na pornografii.
No a když už jsme u té pornografie – V úvodní písničce Kissing Willie se vyskytuje, jak názen napovídá, jistý Willie. Willy je taky v anglickém slangu penis, hmm (jukněte). V písničce se například zpívá: „But now she’s kissing Willie – My best friend, Willie“ – to je hned jiná. Jukněte na klip, ono to tam k tomu dost okatě směřuje (vlastně to tam je): Kissing Willie na Youtube. Rock Island následuje za Crest of A Knave, ale už se vytratil zvuk Dire Straits, což je pochopitelné, protože Jethro Tull dělají každou desku jinak - a to je dobře. A ještě k písničce Kissing Willie – Text písně byl označen za „nechutně sexistitcký“. No a Ian Anderson je prý vilný stařík. No to je toho. Myslím si, že tohle vadí hlavně pánům, kteří vilní nejsou, ale rádi by byli. „Willie stands and Willie falls …“ - Tak ať stojí, pánové! (dámy budou jistě souhlasit).
Text písničky Kissing Willie
No a když už jsme u té pornografie – V úvodní písničce Kissing Willie se vyskytuje, jak názen napovídá, jistý Willie. Willy je taky v anglickém slangu penis, hmm (jukněte). V písničce se například zpívá: „But now she’s kissing Willie – My best friend, Willie“ – to je hned jiná. Jukněte na klip, ono to tam k tomu dost okatě směřuje (vlastně to tam je): Kissing Willie na Youtube. Rock Island následuje za Crest of A Knave, ale už se vytratil zvuk Dire Straits, což je pochopitelné, protože Jethro Tull dělají každou desku jinak - a to je dobře. A ještě k písničce Kissing Willie – Text písně byl označen za „nechutně sexistitcký“. No a Ian Anderson je prý vilný stařík. No to je toho. Myslím si, že tohle vadí hlavně pánům, kteří vilní nejsou, ale rádi by byli. „Willie stands and Willie falls …“ - Tak ať stojí, pánové! (dámy budou jistě souhlasit).
Text písničky Kissing Willie
Crest Of A Knave v encyklopedii Wikipedia.
Crest Of A Knave je skvělá rocková deska, plná nádherných kytarových a flétnových vyhrávek. Pouštím si jí k odpočinku. Lehnu si, raduji se z toho že někdo něco umí a nic neřeším. Zkuste to taky. Při poslechu se občas setkáte se zvukem kytary a se zpěvem jakoby od Marka Knopflera, ovšem nejde o žádné cílené plagiátorství. „Je to prostě ten nejlepší zvuk Stratocastera“ – tak nějak to řekl kytarista Martin Barre. Ian Anderson se k tomu na jedné konferenci v Itálii, kde byl dotázán na vliv Dire Straits vyjádřil takto (citace z knížky Davida Reese Jethro Tull – malé dějiny – prvních třicet let. vydalo nakladatelství Paseka v roce 2000): „To je v pořádku. Když už máme znít jako někdo, Dire Straits nejsou špatní. Kdybyste ale řekl, že zníme jako Pet Shop Boys, přeskočím tenhle stůl a dám vám jednu do nosu“.
Youtube nášup:
Farm On The Freeway (7/13/1991)
Budapest - DVD Living With The Past (2002).
She Said She was a Dancer (1987)
Crest Of A Knave je skvělá rocková deska, plná nádherných kytarových a flétnových vyhrávek. Pouštím si jí k odpočinku. Lehnu si, raduji se z toho že někdo něco umí a nic neřeším. Zkuste to taky. Při poslechu se občas setkáte se zvukem kytary a se zpěvem jakoby od Marka Knopflera, ovšem nejde o žádné cílené plagiátorství. „Je to prostě ten nejlepší zvuk Stratocastera“ – tak nějak to řekl kytarista Martin Barre. Ian Anderson se k tomu na jedné konferenci v Itálii, kde byl dotázán na vliv Dire Straits vyjádřil takto (citace z knížky Davida Reese Jethro Tull – malé dějiny – prvních třicet let. vydalo nakladatelství Paseka v roce 2000): „To je v pořádku. Když už máme znít jako někdo, Dire Straits nejsou špatní. Kdybyste ale řekl, že zníme jako Pet Shop Boys, přeskočím tenhle stůl a dám vám jednu do nosu“.
Youtube nášup:
Farm On The Freeway (7/13/1991)
Budapest - DVD Living With The Past (2002).
She Said She was a Dancer (1987)
Heavy Horses v encyklopedii Wikipedia.
Tuhle desku mám hodně rád. Můj skromný názor je, že je to jedna z nejlépe znějících desek Jethro Tull. Ovšem můj subjektivní názor vás nemusí znepokojovat. Představte si, jak do sebe přesně zapadá zapeklité soukolí orloje (ale to, jen tak mimochodem, platí pro Jethro Tull všeobecně) a všechno to, až neuvěřitelně, funguje. To je přesně tahle deska. Každý nástroj má své místo – nic tu není zbytečně. Nechybí ani, jak je u Jetho Tull dobrým zvykem, nějaké ty smyčce. Skvělá je na téhle desce basa - a co je důležité, nemusíte jí někde „lovit“ – prostě je slyšet jedna klobáseň. Heavy Horses je hodně akustická deska – to je mi taky hodně sympatické. Co mě ale dokáže usadit do křesla, donutit sáhnout po cigaretě, nalít skleničku vína a poslouchat s lehce přiblblým úsměvem, je zvuk akustické kytary – hmm – a ještě jednou hmm, ať nežeru. Kdo nevěří, ať si upaluje tuhle desku sehnat. K dostání je dnes remastrovaná verze i s nějakými bonusy. A to se vyplatí.
Heavy Horses live in Germany (1982) na Youtube - Jukejte.
Tuhle desku mám hodně rád. Můj skromný názor je, že je to jedna z nejlépe znějících desek Jethro Tull. Ovšem můj subjektivní názor vás nemusí znepokojovat. Představte si, jak do sebe přesně zapadá zapeklité soukolí orloje (ale to, jen tak mimochodem, platí pro Jethro Tull všeobecně) a všechno to, až neuvěřitelně, funguje. To je přesně tahle deska. Každý nástroj má své místo – nic tu není zbytečně. Nechybí ani, jak je u Jetho Tull dobrým zvykem, nějaké ty smyčce. Skvělá je na téhle desce basa - a co je důležité, nemusíte jí někde „lovit“ – prostě je slyšet jedna klobáseň. Heavy Horses je hodně akustická deska – to je mi taky hodně sympatické. Co mě ale dokáže usadit do křesla, donutit sáhnout po cigaretě, nalít skleničku vína a poslouchat s lehce přiblblým úsměvem, je zvuk akustické kytary – hmm – a ještě jednou hmm, ať nežeru. Kdo nevěří, ať si upaluje tuhle desku sehnat. K dostání je dnes remastrovaná verze i s nějakými bonusy. A to se vyplatí.
Heavy Horses live in Germany (1982) na Youtube - Jukejte.
Nějaké informace o téhle desce, můžete najít v encyklopedii Wikipedia.
S touhle deskou mám problém, nesedí mi. Prostě nepatří mezi mé oblíbené. Je to deska, při které můžu pracovat. To není dobré znamení. Když si k práci pustím hudbu která se mi líbí, tak po dohrání poslední písničky, nebo skladby zjistím, že jsem nic neudělal. A to je dobré znamení. Tedy jak se to vezme. Nalil jsem si do téhle skleničky Tullamore Dew, pro inspiraci – to se rozumí – Hmm, voní hezky. Ale abych tuhle desku jen tak neodstřelil, tak určitě stojí za shlédnutí klip Too Old To Rock’n’Roll: Too Young To Die! na Youtube. Doporučuji počkat na kachničky – stojí to za to.
A za poslech jistě stojí písnička Salamander. Tuhle akustickou parádu taky můžete najít na nedávno vydaném výběru Jethro Tull - The Best Of Acoustic (r. 2007). Doporučuji, je to lahůdka.
S touhle deskou mám problém, nesedí mi. Prostě nepatří mezi mé oblíbené. Je to deska, při které můžu pracovat. To není dobré znamení. Když si k práci pustím hudbu která se mi líbí, tak po dohrání poslední písničky, nebo skladby zjistím, že jsem nic neudělal. A to je dobré znamení. Tedy jak se to vezme. Nalil jsem si do téhle skleničky Tullamore Dew, pro inspiraci – to se rozumí – Hmm, voní hezky. Ale abych tuhle desku jen tak neodstřelil, tak určitě stojí za shlédnutí klip Too Old To Rock’n’Roll: Too Young To Die! na Youtube. Doporučuji počkat na kachničky – stojí to za to.
A za poslech jistě stojí písnička Salamander. Tuhle akustickou parádu taky můžete najít na nedávno vydaném výběru Jethro Tull - The Best Of Acoustic (r. 2007). Doporučuji, je to lahůdka.
Stručné, ale zajímavé informace o desce Aqualung, můžete najít například v encyklopedii Wikipedia.
S Jethro Tull jsem se setkal někdy v roce 1998 - bylo zrovna ohavné, inspiraci vraždící léto. To je léto, kdy každou špetku inspirace vypotíte rychleji, než stačíte mrknout - a to se nemusíte ani pohnout.
Pozoroval jsem z okna, sluncem a chlastem zmožené bezdomovce na lavičkách. Pak jsem v pěkné sbírce tátových gramofonových desek, objevil desku s podivným somrákem na obalu. To nemohla být náhoda. Pustil jsem si tu krásnou, černou desku ... a pak ještě asi dvacetkrát. Od té doby jí známe skoro všichni v baráku. Dodnes poznám, kdo byl v té době doma, a kdo měl to "štěstí" a odjel někam k vodě, nebo na výlet - těmhle lidem necuká oko. A já jsem od té doby tak trochu, trošičku, šílený. Bylo jich na mě pět a hlavně byl s něma ten divnej kouzelník Ian Anderson s flétnou. Skočil jsem jim na špek. Žvýkám ho dodnes. Mám ho schovanej v sedmičce vlevo nahoře a už dobrejch deset let ho úspěšně maskuji za plombu.
Neznáte-li Jethuro Tull, tak právě tahle deska je na seznámení, podle mého skromného názoru, ta nejlepší.
Mrkněte jak dědci válí ;-) - Locomative Breath na Youtube - DVD Living With The Past (2002).
S Jethro Tull jsem se setkal někdy v roce 1998 - bylo zrovna ohavné, inspiraci vraždící léto. To je léto, kdy každou špetku inspirace vypotíte rychleji, než stačíte mrknout - a to se nemusíte ani pohnout.
Pozoroval jsem z okna, sluncem a chlastem zmožené bezdomovce na lavičkách. Pak jsem v pěkné sbírce tátových gramofonových desek, objevil desku s podivným somrákem na obalu. To nemohla být náhoda. Pustil jsem si tu krásnou, černou desku ... a pak ještě asi dvacetkrát. Od té doby jí známe skoro všichni v baráku. Dodnes poznám, kdo byl v té době doma, a kdo měl to "štěstí" a odjel někam k vodě, nebo na výlet - těmhle lidem necuká oko. A já jsem od té doby tak trochu, trošičku, šílený. Bylo jich na mě pět a hlavně byl s něma ten divnej kouzelník Ian Anderson s flétnou. Skočil jsem jim na špek. Žvýkám ho dodnes. Mám ho schovanej v sedmičce vlevo nahoře a už dobrejch deset let ho úspěšně maskuji za plombu.
Neznáte-li Jethuro Tull, tak právě tahle deska je na seznámení, podle mého skromného názoru, ta nejlepší.
Mrkněte jak dědci válí ;-) - Locomative Breath na Youtube - DVD Living With The Past (2002).
Posledně jsem psal, že si jedu pro skleničky - už se s nima "muchluju". Jen do nich zatím nemám žádnou náplň, ale to se jistě brzy vyřeší.
Rozhodl jsem se, že nafotím i přípravu na jejich focení. Jak si můžete všimnout, fotograf jsem prachbídný. Kdyby mě někdo nazval amatérem, složil by mi poklonu. Ten fotografický "koutek" nebyl jen můj nápad. Požádal jsem tatínka o konzultaci nad jednou z fotografií. Je stejně dobrý fotograf jako já. Navrhl použít ty dvě desky. Velice mi to pomohlo omezit odraz světla, kterej dělal hroznou neplechu. Bez těch desek bych sice nafotil všechno, ale vypadalo by to ještě hůř, než to vypadá. To koneckonců časem uvidíte. První sklenička bude Aqualung.
Dodatek:
Příšera na poslední fotografii je moje příšera domácí. Vždycky když se něco děje, tak přijde a očumuje tak dlouho, dokud jí nevyfotím. Ale je hodná, nemluví, jenom čumí.
Nedávno jsem četl o skleničkách s motivy Jetho Tull - mé oblíbené kapely. Poťukal jsem si na hlavu: "Tak to opravdu nepotřebuji".
Jenomže to jsem je ještě neviděl. Spatřil jsem je nedávno a musím říci: "Opravdu je potřebuji".
A zrovna dnes je ten slavný den, kdy si pro ně jedu.
Každou skleničku nafotím i s originální předlohou a doplním textem o té báječné muzice.
Obrázek jsem si půjčil z galerie Fan clubu Jethro Tull.
Jenomže to jsem je ještě neviděl. Spatřil jsem je nedávno a musím říci: "Opravdu je potřebuji".
A zrovna dnes je ten slavný den, kdy si pro ně jedu.
Každou skleničku nafotím i s originální předlohou a doplním textem o té báječné muzice.
Obrázek jsem si půjčil z galerie Fan clubu Jethro Tull.
Dostal jsem tričko s tímhle šibalem. Namalovala mi ho sestra Bára - Díky.
Z rubu trička je napsáno: LOS KOS KOKONOS MERULOS. Tak se asi jmenuje.
Peru ho naruby, na třicet a zásadně ho nežehlím. To totiž nemají Kokonosové rádi.
Z rubu trička je napsáno: LOS KOS KOKONOS MERULOS. Tak se asi jmenuje.
Peru ho naruby, na třicet a zásadně ho nežehlím. To totiž nemají Kokonosové rádi.